Muž, který prožívá intenzivně

Někteří muži mají zkušenost, že určité oblasti svého života prožívají nezvykle silně. U jednoho může jít především o citlivost k atmosféře, vztahovému napětí nebo odmítnutí. U jiného vystupuje do popředí hluboké přemýšlení, tvořivé zaujetí, soutěživost, erotická vášnivost nebo schopnost dlouhého soustředění. Tyto vlastnosti se mohou v jednom člověku setkávat, netvoří však nutně jediný psychologický typ.

Slovo intenzita proto v tomto textu neoznačuje diagnózu ani vědecky ustálenou osobnostní vlastnost. Slouží jako pracovní název pro subjektivní zkušenost, že některé emoce, touhy, podněty nebo myšlenky získávají v člověku větší sílu, hloubku či trvání, než dokáže snadno unést nebo sdílet se svým okolím. Neznamená to, že takový člověk žije hodnotnější, autentičtější nebo hlubší život než druzí.

Psychologie jednotlivé části této zkušenosti popisuje prostřednictvím různých pojmů: afektivní intenzity, vysoké citlivosti, environmentální citlivosti, giftedness, sensation seeking, sexuální excitace, citové vazby, vývojového traumatu nebo somatické regulace. Každý z těchto rámců zachycuje jinou vrstvu. Jejich překrývání může vytvořit zkušenost, kterou člověk sám vnímá jako intenzivní, žádný z nich ji však nevysvětluje celou.

Intenzita sama není mužskou vlastností. U mužů ovšem získává zvláštní podobu prostřednictvím genderové socializace. Některé její projevy — výkon, soutěživost, fyzická odvaha nebo sexuální iniciativa — mohou být podporovány, zatímco jiné — zranitelnost, závislost, snadná zasažitelnost nebo potřeba emoční blízkosti — bývají omezovány. Tentýž muž se proto může naučit část své intenzity rozvíjet a jinou část skrývat.

Někteří muži ji přetaví do výkonu, sebeovládání, intelektu nebo odpovědnosti. Navenek potom působí schopně, racionálně a soběstačně. Méně je vidět, kolik energie spotřebovávají na udržení tohoto způsobu fungování a které části svého prožívání při tom museli odsunout.

Tento text se nesnaží zavést novou psychologickou kategorii. Zkoumá, co můžeme uvidět, když vedle sebe položíme několik různých podob mužské zkušenosti, které odborná literatura obvykle popisuje odděleně.

Citlivost není opakem síly

V populárních představách bývá citlivost spojována s jemností, zranitelností a nižší odolností. Mužská síla se naopak pojí s rozhodností, výkonem, sebeovládáním a schopností snášet tlak. Vzniká tak osa, na jejímž jednom konci stojí citlivost a na druhém síla.

Výzkum sensory processing sensitivity, spojený především s Elaine Aronovou, popisuje citlivost jako temperamentovou vlastnost. Citlivější lidé mohou informace zpracovávat hlouběji, silněji reagovat na emoční a smyslové podněty a více vnímat jemné změny prostředí. To samo o sobě nic nevypovídá o jejich odvaze, rozhodnosti, fyzické vitalitě nebo schopnosti vést druhé.

Koncept environmentální citlivosti, který rozvíjí Michael Pluess, tuto představu dále zpřesňuje. Citlivější člověk může být silněji ovlivněn nepříznivými podmínkami, současně ale může více získávat z prostředí bezpečného a podporujícího. Jeho zvýšená vnímavost tedy není pouze zdrojem rizika. Je také schopností přesněji zachytit kvalitu prostředí a reagovat na ni.

U mužů vstupuje do hry genderová socializace. Tom Falkenstein a Ted Zeff upozorňují, že citlivý chlapec se často nesetkává jen s obtížemi vyplývajícími z temperamentu. Musí se také vyrovnat s kulturním očekáváním, že muž má být emočně málo náročný, odolný vůči bolesti a nezávislý na druhých. Citlivost se tak může stát vlastností, kterou je třeba skrývat, překonávat nebo kompenzovat výkonem.

Skutečnou otázkou proto nemusí být, zda může být citlivý muž také silný. Podnětnější je zkoumat, jaké podoby může jeho síla mít. Citlivost může podporovat vytrvalost, tvořivost, schopnost předvídat důsledky, orientaci ve složitých situacích i odvahu setrvat u zkušenosti, před níž druzí unikají. Takový muž nemusí být méně vitální. Jeho vitalita je pouze těsněji spojena s kvalitou prostředí, vztahů a smyslu.

Citlivost, sexualita, soutěživost, síla a zranitelnost nemusí ležet na jediné ose. Mohou se v témže člověku rozvíjet souběžně.

Muž, který se naučil necítit příliš mnoho

Někteří intenzivně prožívající muži nevypadají citlivě. Působí klidně, kompetentně a racionálně. Dokážou vést firmy, řešit krizové situace, postarat se o rodinu a dlouhodobě podávat vysoký výkon. Právě kompetence se může stát jejich hlavním způsobem existence.

Donald Winnicott popsal vznik false self jako adaptaci dítěte na prostředí, které nedokáže dostatečně přijímat jeho spontánní projevy. False self není obyčejná přetvářka. Je to funkční způsob, jak udržet vztah s okolím a současně chránit zranitelné jádro osobnosti. Člověk se naučí být tím, koho prostředí dokáže přijmout.

U citlivého nebo mimořádně intenzivního chlapce může mít tato adaptace podobu časné sebekontroly. Naučí se nezatěžovat druhé, neukazovat nejistotu, nerozplakat se, neprojevovat příliš silnou radost a nevystavovat svou touhu možnosti odmítnutí. Energie, která nemůže být prožita přímo, se může přesunout do přemýšlení, výkonu, fantazie nebo kontroly.

Mary-Elaine Jacobsen používá při psaní o nadaných dospělých výraz holding back: zadržování či umenšování vlastní intenzity. Mimořádně vnímavý člověk se může naučit mluvit jednodušeji, méně se ptát, mírnit nadšení a zakrývat rozsah svého vnitřního života. Časem už nemusí vědět, že něco zadržuje. Omezení začne považovat za svou povahu.

Pete Walker, Gabor Maté a další autoři traumaticky orientované literatury popisují příbuzné jevy prostřednictvím chronického studu, přizpůsobení, hypervigilance a odpojení od vlastních potřeb. Terrence Real ukazuje jejich genderovou podobu: chlapec bývá od zranitelnosti oddělován dříve a důrazněji než dívka. Za přijetí do mužského světa často platí omezením části svého emočního života.

Z toho však nelze zpětně vyvozovat, že každý výkonný nebo sebekontrolovaný muž je traumatizovaný. Kompetence může být skutečnou schopností a zdrojem radosti. U některých mužů se ale stane téměř jediným společensky bezpečným způsobem existence.

Potíž se projeví ve chvíli, kdy muž dokáže všechno zvládnout, ale neumí poznat, co chce. Rozumí situaci, avšak necítí vlastní postoj. Umí být pro druhé oporou, ale obtížně přijímá péči. Sexuální aktivita je pro něj přístupnější než obyčejné přitulení. Touha po druhém člověku může být snesitelná, dokud nepřeroste v závislost.

Pokud se kompetence dlouhodobě spojuje s přehlížením únavy, emocí a vlastních hranic, může takový způsob fungování přispívat k vyčerpání, vyhoření nebo tělesným obtížím. Neznamená to, že tělo jednoduše „promlouvá místo psychiky“; dlouhodobý stres, nedostatek regenerace a trvalá sebekontrola však mohou mít skutečné psychické i tělesné důsledky.

Cesta zpět nevede k odmítnutí kompetence. Směřuje k tomu, aby výkon přestal být jedinou branou k vlastní hodnotě.

Odlišnost bez diagnózy

Mnoho mužů celý život ví, že jsou nějak odlišní, ale nenacházejí pro svou zkušenost přesný pojem. Neodpovídají obrazu běžného introverta. Nemusejí mít výraznou psychickou poruchu a často jsou společensky úspěšní. Přesto prožívají setrvalý pocit, že svět je nastaven pro jiný typ člověka.

Pojem HSP může přinést první úlevu: citlivost dostává jméno a přestává vypadat jako osobní selhání. Koncept giftedness může vysvětlit rychlé spojování vzdálených témat, potřebu komplexity, existenciální otázky nebo obtížnost nalézt rovnocennou konverzaci. Dąbrowského teorie pozitivní dezintegrace nabízí jazyk pro intenzitu a pro životní krize, během nichž se rozpadá stará struktura hodnot. Imi Lo píše o emocionálně intenzivních lidech, existenciální osamělosti a dlouhodobém sociálním přizpůsobování.

Tyto pojmy mohou člověku pomoci sestavit mapu vlastní zkušenosti. Současně svádějí k vytvoření nové identity: „Jsem HSP“, „jsem gifted“, „jsem traumatizovaný“ nebo „jsem neurodivergentní“. Pojmenování přináší příslušnost, ale někdy začne nahrazovat další zkoumání.

Odlišnost přitom nemusí mít jedinou příčinu. U jednoho muže může být významnější temperament, u jiného mimořádná inteligence, sociální úzkost, attachment, rodinné prostředí nebo dlouhodobý stud. U dalšího se několik těchto vrstev překrývá.

Smyslem psychologického jazyka není najít jednu kategorii, která člověka definitivně vysvětlí. Může mu pomoci rozpoznat, co je jeho přirozeností, co naučenou obranou, co důsledkem prostředí a co reakcí na současnou životní situaci.

Prostor mezi normalitou a diagnózou je rozsáhlý. Žijí v něm lidé, jejichž zkušenost je skutečně neobvyklá, přestože nemusí být patologická. Právě tomuto prostoru zatím věnujeme poměrně málo pozornosti.

Blízkost, touha a strach ze závislosti

Teorie citové vazby ukazuje, že vztah není pouze setkáním dvou osobností. Je také místem, kde se aktivují hluboká očekávání spojená s dostupností, odmítnutím, opuštěním a bezpečím.

Muž může po blízkosti intenzivně toužit a současně se jí obávat. Dokud druhého obdivuje z dálky, zůstává touha živá a relativně bezpečná. Skutečná blízkost přináší možnost zklamání, závislosti a ztráty kontroly. Člověk se proto může pohybovat mezi přibližováním a ústupem, mezi silnou fascinací a potřebou chránit svou autonomii.

Sue Johnson zdůrazňuje, že partnerský vztah je prostorem emocionální vazby a koregulace. Za konfliktem o sex, čas nebo pozornost často leží otázka: Jsi tu pro mě? Mohu se na tebe obrátit? Záleží ti na tom, co prožívám?

Esther Perel upozorňuje na druhou stránku vztahu. Erotická touha potřebuje vedle bezpečí také určitý prostor, tajemství a vědomí, že partner není naším vlastnictvím. David Schnarch spojuje dlouhodobou intimitu se schopností diferenciace: zůstat sám sebou, unést vlastní touhu a současně setrvat v blízkém kontaktu s člověkem, který může prožívat něco jiného.

Pro intenzivně prožívajícího muže může být sexualita jedním z mála míst, kde si dovolí plnou aktivaci, tělesnou přítomnost a závislost na odezvě druhého. Někdy je ale paradoxně snazší chtít sex než přijmout obyčejnou něhu. Sex má začátek, průběh a vyvrcholení. Nesexuální blízkost je méně ohraničená a může odhalovat potřebu druhého bez ochrany vzrušením.

Ve vztahu s partnerem, který zpracovává zkušenost jiným tempem nebo s menší intenzitou, může tento muž získávat pocit, že je „příliš“: příliš náročný, příliš hluboký, příliš sexuální nebo příliš zaujatý významem každého vztahového pohybu. Partner může tutéž situaci prožívat opačně — jako tlak, přemíru analýzy nebo očekávání hloubky, kterou v danou chvíli nepotřebuje. Rozdíl v intenzitě sám o sobě nemusí znamenat nedostatek lásky ani vztahovou nekompatibilitu; vyžaduje však, aby oba dokázali rozlišovat mezi potřebou blízkosti, rozdílným stylem prožívání a požadavkem, aby druhý cítil totéž.

Limerence neboli intenzivní zamilovanost může v tomto kontextu nést několik významů. Může být skutečnou touhou po konkrétním člověku. Současně může aktivovat části osobnosti, které byly dlouho potlačené: hravost, odvahu, sexualitu, spontaneitu nebo pocit, že život znovu začíná. Intenzita prožitku sama nerozhoduje o tom, jak s ním naložit.

Dospělost zde nespočívá v odstranění touhy. Spočívá ve schopnosti naslouchat její zprávě, aniž člověk musí automaticky splnit každý její požadavek.

Tělo se vrací do života

Člověk může své zkušenosti dokonale rozumět a přesto zůstat od sebe oddělen. Umí popsat své dětství, identifikovat vztahové vzorce a vysvětlit vlastní obrany. Když má ale říci, co právě cítí v těle, nenachází odpověď.

Somaticky orientované přístupy, například práce Petera Levina a Pat Ogdenové, vycházejí z předpokladu, že regulace, obranné reakce a vztahová očekávání se neprojevují pouze v myšlenkách. Jsou přítomné ve svalovém napětí, dechu, postoji, pohybových impulsech a schopnosti zůstávat ve vzrušení bez zahlcení nebo odpojení.

Eugene Gendlin používal pojem felt sense pro tělesně zakoušený význam, který ještě nemá podobu jasné myšlenky. Člověk něco ví, ale jeho vědění je zatím přítomné jako tlak, sevření, teplo, neklid nebo neurčitý pohyb. Teprve pozornost a vhodná slova umožní tomuto významu vystoupit.

Daniel Stern popisoval „formy vitality“: dynamické kvality zkušenosti, jako jsou narůstání, pulzování, slábnutí, výbuch nebo plynutí. Jsou patrné v hudbě, pohybu, doteku, hlasu i sexuálním vzrušení. Často je prožíváme dříve, než je dokážeme pojmenovat.

Návrat těla proto může mít mnoho podob. Muž začne tančit, přestože celý život tvrdil, že tančit neumí. Při hudbě pocítí vlnu, která prochází celým tělem. Objeví se pláč, chvění brady nebo tlak pod žebry. Dotek přestane být jen předehrou k sexu. Sport už neslouží pouze výkonu a stane se způsobem přítomnosti. Sexualita se rozšíří z genitálního vzrušení do celotělového prožívání.

Je lákavé označit každý takový jev za uvolňování traumatu. Takovou jistotu obvykle nemáme. Tělesná reakce může být výrazem emocí, autonomní aktivace, radosti, únavy, estetického zaujetí i obyčejné fyziologie. Její význam nevzniká mechanickým přiřazením k teorii, ale postupným poznáváním v kontextu konkrétního života.

Tělo přesto může otevřít cestu tam, kam se člověk samotným přemýšlením nedostane. Nestává se důkazem jediné pravdy. Stává se dalším zdrojem poznání.

Druhá polovina života

První polovinu života často organizují úkoly, které přicházejí zvenčí: vzdělání, práce, rodina, bydlení, společenské postavení a ekonomické zabezpečení. Člověk buduje schopnost obstát ve světě. Potřebuje vytvořit identitu, která je dostatečně pevná a použitelná.

Ve druhé polovině života se může otázka změnit. Už nejde jen o to, zda člověk obstál. Začne se ptát, zda život, který vybudoval, také skutečně žije.

Jung tento pohyb spojoval s individuací. James Hollis píše o středním přechodu jako o době, kdy dosavadní identita přestává odpovídat hlubší psychické skutečnosti. Richard Rohr chápe druhou polovinu života jako možnost uvolnit se z identity založené převážně na výkonu, roli a obrazu sebe sama.

Yalom k této proměně přidává setkání s existenciálními danostmi. Smrt rodičů odstraňuje jednu z vrstev, které člověka oddělovaly od vědomí vlastní konečnosti. Děti odcházejí. Tělo se mění. Čas přestává být abstraktně neomezený. Rozhodnutí, která bylo možné odkládat, začínají mít jinou váhu.

Vynořuje se neprožitý život. Může mít podobu zapomenuté tvořivosti, sexuality, dobrodružství, něhy, vztahu k tělu nebo touhy být konečně viděn. Často se nehlásí kultivovaně. Přichází jako neklid, zamilovanost, smutek, tělesná aktivace, psychospirituální krize nebo náhlá fascinace něčím, co bylo dosavadní identitě cizí.

Taková krize nemusí znamenat, že předchozí život byl falešný. Byl skutečný, jen nemusel obsahovat všechny možnosti člověka. Úkolem druhé poloviny života pak není zničit vše vybudované ve jménu autenticity. Jde o hledání způsobu, jak rozšířit vlastní život, aniž člověk popře jeho historii a vztahy.

Nová podoba mužství už nemusí být založena jen na schopnosti nést odpovědnost. Může zahrnout i schopnost přijímat, být ovlivněn, projevit touhu, zůstat v nejistotě a nechat druhého člověka, aby se ho skutečně dotkl.

Intenzita v kultuře

Psychologické vlastnosti nikdy nežijí mimo společnost. Stejný temperament může získat jiný význam podle toho, v jaké rodině, generaci a kultuře se objeví.

Citlivý chlapec vyrůstající v Československu sedmdesátých nebo osmdesátých let měl k dispozici jiný jazyk než dnešní dospívající. O vysoké citlivosti, attachmentu, neurodivergenci ani vývojovém traumatu se běžně nemluvilo. Mužská socializace kladla důraz na odolnost, praktičnost a schopnost poradit si. Psychické obtíže byly spojovány se slabostí nebo nemocí.

Devadesátá léta přinesla svobodu, podnikání a nové možnosti identity. Zároveň posílila výkonový individualismus. Pro citlivého a inteligentního muže mohla představovat mimořádnou příležitost: intenzitu bylo možné převést do podnikání, tvorby, inovace a společenského vzestupu. Tentýž proces ale mohl prohloubit přesvědčení, že hodnotu člověka dokládá především jeho schopnost uspět.

Současní chlapci vyrůstají v kulturně otevřenějším prostředí. Mají více pojmů pro duševní zdraví, identitu, gender a citlivost. Snáze mohou nalézt komunitu lidí s podobnou zkušeností. Současně žijí ve světě nepřetržitého sociálního srovnávání, algoritmické stimulace, fragmentované pozornosti a veřejného hodnocení. To, co jedna část kultury dovoluje pojmenovat, může jiná část zesilovat nebo komercializovat.

Nelze proto jednoduše říci, že jedna generace měla podmínky horší a druhá lepší. Starší citliví muži měli méně jazyka a méně legitimních možností sebevyjádření. Mladí mají více pojmů a komunit, ale také intenzivnější digitální prostředí a tlak průběžně vytvářet veřejnou identitu.

Zde se psychologické téma mění v sociologické. Způsob, jakým muž prožívá svou citlivost, není pouze výsledkem jeho nervového systému nebo rodiny. Utváří jej škola, pracovní kultura, představa úspěchu, partnerské normy, technologie i společenský obraz mužství.

Psychologická literatura nám pomáhá porozumět jednotlivci. Sociologie a kulturní historie připomínají, že jednotlivec vytváří své obrany z materiálu, který mu poskytla jeho doba.

Intenzitu není nutné odstranit

Jednotlivé psychologické směry osvětlují různé části intenzivního mužského života. HSP a environmentální citlivost popisují vnímavost systému. Giftedness zachycuje kognitivní komplexitu a intenzitu. Attachment pomáhá rozumět očekáváním ve vztazích. Teorie traumatu ukazují, jak se člověk přizpůsobuje dlouhodobě nepodporujícím podmínkám. Winnicott popisuje vznik funkčního, ale omezeného self. Jung a Hollis sledují návrat neprožitého života. Somatické přístupy obracejí pozornost k tělu. Yalom zasazuje osobní proměnu do prostoru konečnosti, svobody, samoty a smyslu.

Žádná z těchto map není člověkem samotným.

Muž, který prožívá intenzivně, nemusí být pokaženým člověkem čekajícím na opravu. Nemusí být ani výjimečnou bytostí, které okolí nedokáže porozumět. Může být člověkem s určitou konstitucí a životní historií, který se dlouho snažil vyřešit rozpor mezi svou intenzitou a podmínkami, v nichž měl žít.

Jeho další vývoj nemusí spočívat v dalším zdokonalování kontroly. Může se učit rozlišovat, kdy ho citlivost informuje, kdy ho minulá zkušenost varuje před nebezpečím a kdy se právě otevírá něčemu, co dosud nedokázal prožít.

Integrace intenzity se nemusí projevovat stále hlubšími nebo silnějšími zážitky. Někdy ji poznáme podle toho, že člověk dokáže prožít obyčejný den, smát se sám sobě a nepotřebuje krizi, výkon ani zamilovanost, aby cítil, že žije.

Cílem není stát se méně intenzivním. Jde o schopnost svou intenzitu unést, dát jí tvar a žít ji způsobem, který neničí vlastní život ani životy druhých.

Možná právě zde vzniká nová podoba mužské síly: člověk už nemusí část sebe umlčet, aby mohl jednat. Dokáže zůstat citlivý, tělesný, erotický, odpovědný a svobodný současně.

Poznámka k použití literatury

Text spojuje empirický výzkum, psychoterapeutické teorie, klinickou literaturu a interpretační práce. Tyto zdroje nemají stejnou důkazní váhu. Výzkum SPS či attachmentu stojí na jiném typu poznání než Jungova psychologie, somatické terapeutické modely nebo populárně-psychologické knihy. Slouží zde jako různé mapy zkušenosti, nikoli jako součást jediné ověřené teorie intenzivně prožívajícího muže.

Článek je syntézou několika samostatných oblastí: výzkumu temperamentu a environmentální citlivosti, psychologie giftedness, teorie attachmentu, klinických a terapeutických modelů traumatu, somatické psychoterapie, analytické a existenciální psychologie a sociologie mužství.

• Vysoká citlivost a citlivost k prostředí: Elaine Aron, Arthur Aron, Michael Pluess, Corina Greven, Tom Falkenstein, Ted Zeff
• Giftedness a intenzita: Kazimierz Dąbrowski, Mary-Elaine Jacobsen, Imi Lo, Marvin Zuckerman
• Trauma, stud a mužská adaptace: Pete Walker, Bessel van der Kolk, Gabor Maté, Terrence Real, Donald Winnicott
• Attachment a intimita: John Bowlby, Sue Johnson, Esther Perel, David Schnarch
• Tělo a vitalita: Peter Levine, Pat Ogden, Eugene Gendlin, Daniel Stern, Antonio Damasio, Stephen Porges
• Druhá polovina života: C. G. Jung, James Hollis, Richard Rohr, Irvin Yalom