O mé cestě životem

Dlouho jsem si myslel, že můj život vlastně funguje docela dobře.

Vystudoval jsem sociologii, ekonomii, rok jsem studoval jadernou fyziku, bavila mě geografie, zajímal jsem se o antropologii, ale profesně jsem se postupně dostal k technologiím, analýze velkých geografických dat a podnikání s datovými analýzami. Vybudoval jsem firmu, několik let ji vedl. Vydělal jsem dost peněz na to, abych už nemusel pracovat kvůli živobytí. Mám za sebou krásnou kariéru, rodinu, spoustu cest po světě, sportu a dobrodružství. Zvenčí nebylo příliš mnoho důvodů si stěžovat.

Jenže některé věci se úspěchem vyřešit nedají.

Postupně mě začaly dohánět otázky, které jsem dokázal dlouho obcházet. Proč se mezi lidmi někdy cítím tak zvláštně oddělený? Proč dokážu být odvážný ve světě, a přitom se v některých obyčejných lidských situacích stáhnu? Proč tak silně prožívám odmítnutí? Proč je pro mě někdy těžké ukázat druhým právě to, co je ve mně nejživější? A proč jsem se celý život považoval za introverta, když jsem zároveň tolik toužil po lidech, blízkosti, hlubokém přátelství a spojení?

Někdy kolem poloviny života přestaly staré odpovědi stačit.

Začal jsem postupně objevovat něco, co jsem dlouho pokládal spíše za svou zvláštnost: jsem velmi citlivý člověk. A snažil jsem se to skrývat před sebou i před druhými. Přesto mi vysoká citlivost během života mnoho dala. Schopnost vidět souvislosti, ponořit se hluboko do problému, vnímat jemné rozdíly, tvořit, fotografovat, psát, intenzivně prožívat vizuální svět, obraz, prostor a tvar, krajinu, pohyb i vlastní tělo. Pravděpodobně mi pomohla i v práci, přestože jsem ji tehdy tímto jazykem vůbec nepojmenovával.

Měla ale i druhou stránku.

Citlivý kluk se poměrně brzy učí, co ze sebe může ukázat a co je bezpečnější skrýt. A pokud je navíc inteligentní a přizpůsobivý, může se v tom stát překvapivě dobrým. Naučí se fungovat. Naučí se podávat výkon, přemýšlet, rozhodovat, organizovat, zvládat obtížné situace. Může si vybudovat docela přesvědčivé dospělé já.

Jen některé části sebe nechá někde cestou.

Moje cesta posledních let proto nebyla cestou k tomu, jak se stát citlivějším. Citlivý jsem byl vždycky. Byla to spíš cesta k tomu, jak se za svou citlivost přestat stydět a jak postupně hledat části sebe, které jsem kdysi považoval za příliš slabé, příliš intenzivní, příliš zranitelné nebo prostě příliš divné na to, aby mohly být vidět.

A při tom jsem narazil na otázku, která nakonec vedla i ke vzniku tohoto webu:

Kolik mužů žije podobným způsobem?

Kolik mužů vyrostlo s mimořádně citlivým nervovým systémem, ale bez jazyka, kterým by své zkušenosti dokázali pojmenovat? Kolik z nich si vytvořilo velmi schopné vnější já, zatímco jejich citlivější části zůstaly svázané studem? Kolik z nich se považuje za introverty, podivíny nebo lidi, kteří „někam nepatří“, přestože ve skutečnosti hluboce touží po spojení s druhými? A kolik z nich teprve v polovině života zjišťuje, že problém možná nikdy nebyl v jejich citlivosti samotné, ale v tom, co se s ní během života naučili dělat?

Nevím, jestli na tyto otázky existují jednoduché odpovědi. Tento web vzniká právě z jejich hledání.

Není to web terapeuta, který chce druhým vysvětlovat, jak mají žít. Je to web jednoho citlivého muže, který se snaží porozumět vlastní zkušenosti a zasadit ji do širšího kontextu psychologie, vztahů, mužství, vysoké citlivosti, studu a lidského zrání.

Část toho, o čem zde píšu, proto vychází z odborné literatury. Část z myšlenek lidí, kteří mě na cestě ovlivnili. A část jednoduše z mého vlastního života.

Beru to jako mapování krajiny, kterou jsem dlouho procházel bez mapy.

Možná v ní někdo další pozná kus té své.