Dva druhy citlivosti: S čím se rodíme a co se učíme unést

Pojem citlivost označuje v každodenním i odborném jazyce dvě odlišné roviny lidského prožívání. Na jedné straně můžeme mluvit o temperamentové či dispoziční vlastnosti spojené se zvýšenou vnímavostí vůči prostředí, na straně druhé o psychologické kapacitě člověka zůstávat v kontaktu s vlastním prožíváním. Nejde přitom o dva vědecky definované druhy stejného rysu. Jde spíše o dva různé významy slova citlivost.

První se ptá: jak intenzivně registruji a zpracovávám svět? Druhý: kolik z toho, co ve mně tento svět vyvolává, dokážu vědomě pojmout a unést?

Rozlišení mezi tím, jak citliví jsme dispozičně a jakou kapacitu pro své prožívání během života rozvineme, nabízí zajímavý pohled na vnitřní svět lidí — a obzvláště mužů —, kteří život prožívají s vysokou intenzitou.

1. Citlivost, se kterou přicházíme na svět

První význam slova citlivost vychází z empirického psychologického výzkumu dispoziční vnímavosti. Elaine a Arthur Aronovi formulovali koncept Sensory Processing Sensitivity (SPS), který popisuje individuální rozdíly v citlivosti vůči vnitřním a vnějším podnětům. S vyšší SPS bývá spojováno hlubší zpracování zkušenosti, větší vnímavost k jemným podnětům, emoční reaktivita a také větší náchylnost k přestimulování.

Nejde o psychickou poruchu, ale o temperamentovou či dispoziční charakteristiku.

Navazující výzkum environmentální citlivosti, spojený mimo jiné s Michaelem Pluessem, tento pohled rozšířil. Vyšší citlivost nemusí znamenat pouze větší zranitelnost vůči nepříznivým podmínkám. Může souviset také s větší vnímavostí vůči podmínkám příznivým. Stejný člověk, který může v nepodporujícím prostředí reagovat výrazněji, může za příznivých okolností více těžit z podpory, bezpečných vztahů nebo rozvojových zkušeností.

Citlivost v tomto významu tedy můžeme chápat především jako zvýšenou vnímavost systému vůči prostředí.

2. Citlivost, kterou během života rozvíjíme

Psychoterapeut Robert Augustus Masters přistupuje ke slovu citlivost z jiné perspektivy. Neptá se primárně na biologické nastavení člověka. Zajímá ho jeho schopnost zůstávat otevřený vlastní zkušenosti.

• Dokážu cítit strach, aniž bych před ním musel utéct?
• Dokážu unést smutek?
• Dokážu vnímat vlastní hněv, aniž bych ho musel potlačit nebo destruktivně vybít?
• Dokážu připustit svou touhu?
• Dokážu být zranitelný a zároveň si zachovat pevné hranice?

V Mastersově pojetí je citlivost spíše psychologickou kapacitou než temperamentovou dispozicí. Znamená schopnost zůstávat v kontaktu se svým tělem, emocemi a vnitřní zkušeností bez automatického úniku do intelektualizace, potlačení, odpojení nebo obranné agrese. Tato schopnost není totožná s SPS.

3. Matice prožívání: dvě samostatné osy

Položíme-li vedle sebe biologicko-temperamentový pohled Aronové a Pluesse a terapeutický pohled Masterse, můžeme vytvořit jednoduchou orientační mapu. Nejde o zavedenou psychologickou typologii ani diagnostický model. Je to heuristická mapa dvou dimenzí prožívání: osy dispoziční vnímavosti (jak intenzivně člověk registruje a zpracovává svět) a osy kapacity integrace (jak velkou část vlastního prožívání dokáže vědomě pojmout, regulovat a unést).

• Vyšší kapacita integrace + nižší dispoziční citlivost: relativně stabilní člověk s dobrým kontaktem se svým prožíváním.
• Vyšší kapacita integrace + vyšší dispoziční citlivost: intenzivní vnímavost spojená se schopností prožívání regulovat, unést a tvůrčím způsobem využívat.
• Nižší kapacita integrace + nižší dispoziční citlivost: méně intenzivní prožívání, které může být zároveň emočně omezené či odpojené.
• Nižší kapacita integrace + vyšší dispoziční citlivost: intenzivní prožívání, které se může spojovat se zahlcením, inhibicí, stažením nebo obrannou kontrolou.

Člověk může být dispozičně mimořádně citlivý, a přitom být psychologicky značně odpojený od vlastního prožívání.

Vysoká citlivost nervového systému totiž automaticky neznamená vysokou schopnost zacházet s tím, co tento systém registruje.

4. Citlivý muž pod maskou kontroly

Tento paradox může být zvlášť důležitý u mužů. Představme si chlapce, který od dětství intenzivně registruje emoce druhých, vztahové napětí, kritiku, očekávání nebo jemné změny atmosféry. Pokud jsou některé jeho přirozené reakce opakovaně odmítány, zesměšňovány nebo považovány za nevhodné, jednou z možných adaptací může být vytvoření silného systému sebeovládání.

Naučí se neplakat. Kontrolovat tělo. Neukazovat nejistotu. Analyzovat situaci místo toho, aby zůstal v kontaktu s tím, co cítí. Spoléhat na racionalitu, výkon a předvídatelnost.

Tyto strategie přitom nemusí být jen „poruchou“ nebo slabostí. Mohou se během života proměnit ve skutečné kompetence: schopnost zachovat klid, disciplínu, analytické myšlení, samostatnost, schopnost předvídat problémy, výkon pod tlakem. Zvenčí proto může takový muž působit jako mimořádně odolný, racionální a kompetentní člověk.

U některých mužů však může pod touto efektivní strukturou kontroly přetrvávat vysoká dispoziční vnímavost, kterou se naučili před okolím — a někdy i sami před sebou — skrývat. Citlivý muž proto nemusí vypadat citlivě. Někdy může vypadat právě opačně.

5. Kompetence, nebo obrana?

Stejné chování totiž může mít velmi rozdílný původ. Schopnost dobře číst druhé může být přirozenou sociální kompetencí — ale někdy také dovedností rozvinutou v prostředí, kde bylo důležité neustále sledovat nálady druhých. Sebekontrola může být známkou psychické zralosti, ale i způsobem, jak si nedovolit prožívat něco, co člověk považuje za nebezpečné. Racionalita může být skutečnou silou a zároveň úkrytem před emocemi.

Rozhodující proto není pouze to, jakou kompetenci člověk má, ale také: nakolik ji dokáže používat svobodně — a nakolik ji používat musí. Zralá regulace rozšiřuje možnosti jednání. Obranná regulace je zužuje. Zvenčí mohou obě vypadat téměř stejně. Uvnitř však představují velmi rozdílnou zkušenost.

6. Co se stalo s intenzitou, se kterou jsem přišel na svět?

Zjištění, že člověk pravděpodobně patří k lidem s vyšší dispoziční citlivostí, může být velmi užitečné. Pomáhá pochopit potřebu regenerace, přestimulování, hluboké zpracování zkušeností nebo význam prostředí. Ale vývojová otázka jde dál.

• Které části mého prožívání byly vítané a které byly příliš?
• Za co jsem dostával uznání a za co jsem se začal stydět?
• Co jsem se naučil rozvíjet a co jsem se naučil skrývat?
• Které své vlastnosti jsem proměnil ve skutečné kompetence?
• A které kompetence zároveň slouží jako ochrana před částmi sebe, se kterými je pro mě obtížné zůstat?

Osobnost totiž nevzniká pouze z vrozených dispozic. Vzniká také z dlouhodobého vztahu mezi dispozicí, prostředím, zkušeností a adaptací.

7. Od adaptace ke kompetenci a integraci

Vývoj citlivosti si proto můžeme představit jako složitější proces: dispozice → zkušenost → adaptace → kompetence → integrace. Tento proces není lineární a u každého člověka probíhá jinak. Některé adaptace, které kdysi pomáhaly přežít obtížné situace, se mohou stát cennými schopnostmi. Některé se mohou později stát příliš rigidními. A některé mohou být zároveň obojím.

Cílem osobního zrání proto nemusí být staré obrany jednoduše „rozbít“. Může jít spíše o získání větší svobody: použít racionalitu, když ji potřebuji — ale nemuset se do ní schovat pokaždé, když něco bolí. Dokázat se ovládnout — ale také se umět uvolnit. Dokázat být samostatný — a zároveň požádat o pomoc. Dokázat být pevný — a přitom zůstat zranitelný.

Kompetence potom nezmizí. Přestanou být jediným způsobem, jakým dokážeme existovat.

8. Integrace jako rozšíření vnitřního prostoru

Cílem osobního zrání není otupit vlastní vnímavost. Ale není jím ani permanentní otevřenost všem podnětům. Citlivý člověk potřebuje hranice. Potřebuje odpočinek. Potřebuje regulovat množství stimulace. Někdy potřebuje odejít. To není selhání integrace.

Integrace znamená, že člověk nemusí část sebe odříznout, aby dokázal fungovat. V Mastersově jazyce jde o postupné rozšiřování vnitřního kontejneru — schopnosti pojmout větší část vlastního emočního a tělesného prožívání, aniž bychom jím byli zaplaveni nebo ho museli automaticky potlačit.

Zralý člověk potom nemusí volit mezi jemností a silou. Může být zranitelný a rozhodný. Cítit strach a jednat odvážně. Prožívat hněv a využít jeho energii k ochraně hranic, aniž by jednal destruktivně. Silně toužit a současně respektovat svobodu druhého. Být hluboce zasažen světem — a přesto v něm stát pevně.

Ne méně citlivý. Větší kapacita pro život.

Možná tedy není nejdůležitější otázkou: jsem vysoce citlivý? Je to užitečná otázka, ale pouze první. Za ní mohou následovat další: co se s mou citlivostí během života stalo? Co jsem díky ní rozvinul? Co jsem se kvůli ní naučil skrývat? Které moje síly jsou skutečnými kompetencemi — a které zároveň kdysi vznikly jako obrana?

Kolik ze svého vlastního prožívání dnes dokážu unést, aniž bych se musel zmenšit, ztvrdnout nebo odpojit?

Cílem pak není být méně citlivý. Ani více citlivý. Cílem je mít větší kapacitu pro plnohodnotný, živý a pravdivý život.