Integrální citlivost Roberta Augusta Masterse: Od potlačení k celistvosti

Citlivý muž.

Pro mnoho lidí tato dvě slova stále vytvářejí zvláštní napětí. Citlivost si spojujeme s jemností, empatií a zranitelností. Mužskou sílu naopak s pevností, rozhodností, odvahou a schopností obstát.

Jako bychom si museli vybrat.

Psychoterapeut a autor Robert Augustus Masters tuto představu radikálně obrací. Podle něj skutečná síla nevzniká potlačením citlivosti. Naopak: schopnost skutečně cítit, co se v nás odehrává, a přitom před tím neutíkat, je jedním z předpokladů psychické zralosti.

Mužská síla nezačíná tam, kde citlivost končí. Začíná tam, kde ji muž dokáže unést.

Citlivost jako schopnost zůstat přítomný

Masters nepoužívá slovo citlivost primárně jako označení vrozeného temperamentu. Zajímá ho jiná otázka: nakolik dokážeme zůstat v kontaktu s tím, co skutečně prožíváme? Se strachem. Smutkem. Hněvem. Studem. Radostí. Touhou. Vzrušením. Zranitelností.

Nejde o to být těmito stavy zaplaven. A nejde ani o to je bezprostředně vyjadřovat nebo podle nich jednat. Jde o schopnost dovolit jim vstoupit do vědomí, zůstat s nimi a neztratit přitom sám sebe.

To není samozřejmost. Když přichází bolest, můžeme ji okamžitě začít analyzovat. Když přichází strach, můžeme ztvrdnout. Když přichází stud, můžeme se stáhnout. Když přichází hněv, můžeme ho potlačit — nebo destruktivně vybít. Když přichází touha, můžeme se za ni začít stydět.

Mastersova citlivost proto není pasivní stav „všechno se mě dotýká“. Je to schopnost zůstat přítomný tomu, co se mě dotýká. A právě to může vyžadovat značnou vnitřní sílu.

Jak se muž učí necítit

Pro mnoho chlapců není problém v tom, že by nic necítili. Problém může začít tím, co se postupně naučí se svým prožíváním dělat.

• Chlapec pláče a zjistí, že pláč není vítaný.
• Bojí se a slyší, že má být statečný.
• Potřebuje blízkost, ale nechce působit slabě.
• Je zraněný, ale naučí se říkat, že je mu to jedno.
• Cítí nejistotu, ale ukáže sebejistotu.
• Touží, ale za svou touhu se začne stydět.

Ne každého chlapce potká stejná zkušenost a ne každý muž reaguje stejně. Masters však upozorňuje na kulturní tlak, který může některé části mužského prožívání označit za nepřijatelné. A dítě se přizpůsobuje. Nejdříve se naučí některé části sebe neukazovat druhým. Později je možná přestane ukazovat i samo sobě.

Pancíř, který skutečně funguje

To, co vznikne, nemusí vůbec vypadat jako psychický problém. Naopak. Muž se může naučit kontrolovat své tělo. Neukazovat strach. Rychle převádět emoce do myšlenek. Zachovat klid. Být samostatný. Rozhodovat. Podávat výkon. Fungovat v krizi.

Masters používá obrazy pancéřování, emočního odpojení a intelektualizace. Nejde přitom nutně o vědomé rozhodnutí. Člověk si během života vytvoří způsoby, které mu umožňují zvládat situace, jež by jinak byly příliš bolestivé, nejisté nebo ohrožující. A některé z těchto způsobů se mohou proměnit ve skutečné schopnosti.

Problém tedy není v tom, že muž dokáže své emoce regulovat. Problém nastává tehdy, když už je nedokáže neregulovat. Když kontrola přestane být možností a stane se nutností. Když racionalita přestane být nástrojem a stane se úkrytem. Když pevnost znamená, že si nesmím dovolit být zranitelný.

Pancíř potom není nefunkční. Právě naopak. Může fungovat až příliš dobře.

Stud: když není špatný pocit, ale já

Jedním z klíčových témat Mastersovy práce je stud. Stud je jiný než obyčejný pocit, že jsem udělal něco špatně. Může zasáhnout samotný obraz sebe: něco špatného je se mnou.

Pokud se muž začne stydět za svůj strach, pláč, potřebu blízkosti, nejistotu nebo touhu, nemusí už potlačovat pouze jednotlivou emoci. Začne kontrolovat části sebe, které tuto emoci vůbec produkují.

Tím vzniká zvláštní vnitřní rozdělení. Existují části, které mohu ukázat. A části, které musí zůstat skryté. Části, které odpovídají obrazu člověka, jímž bych měl být. A části, za které se stydím. Cesta k celistvosti pak nevede pouze přes lepší zvládání emocí. Vyžaduje postupné setkávání právě s tím, co bylo kdysi odsunuto mimo přijatelný obraz sebe sama.

Když spolu s bolestí zmizí živost

Potlačování emocí není přesný chirurgický nástroj. Nemůžeme jednoduše vypnout bolest, stud a strach a očekávat, že zbytek našeho prožívání zůstane nedotčen.

• S bolestí se může ztrácet něha.
• Se strachem spontánnost.
• Se studem sexualita.
• Se smutkem schopnost být dojatý.
• S nejistotou zvědavost.

Člověk možná trpí méně. Ale také méně žije. A právě zde Masters přináší jednu ze svých nejzajímavějších myšlenek. Muž totiž nemusí spolu se zranitelností potlačit pouze svou jemnost. Může potlačit také svou sílu.

Zdravá agrese patří k celistvosti

Slovo agrese má špatnou pověst. Spojujeme ho s násilím, útokem nebo destrukcí. Masters však rozlišuje destruktivní agresivitu od zdravé agresivní energie — schopnosti vykročit do světa, zabrat prostor, chránit hranice, říct jasné ne a postavit se za to, co je důležité.

Tato energie patří k životu stejně jako jemnost. Pokud se muž naučí potlačovat všechno, co je intenzivní, může spolu s hněvem ztratit také schopnost sebeprosazení. Spolu se sexualitou touhu. Spolu s divokostí spontánnost. Spolu s konfliktem schopnost jasně vymezit hranice.

Muž, který se snaží být silný tím, že potlačí svou zranitelnost, může současně potlačit část vlastní síly.

Výsledkem pak může být kontrola místo pevnosti. Tvrdost místo odvahy. Výkon místo živosti.

Jemnost a divokost nejsou protiklady

Řešením ale není přejít na opačnou stranu. Masters nenabízí ideál muže, který bude co nejjemnější, nejhodnější nebo nejvíce „zcitlivělý“. To by byla jen jiná forma jednostrannosti.

Celistvost znamená mít přístup k širšímu rozsahu sebe sama. Muž může být něžný a pevný. Zranitelný a rozhodný. Empatický a schopný konfliktu. Citlivý k druhému a zároveň chránit vlastní hranice. Sexuálně živý a respektující. Může plakat, když ho něco hluboce zasáhne. A může bojovat, když je třeba něco chránit.

Nemusí si vybírat mezi jemností a divokostí. Potřebuje mít přístup k obojímu.

Touha, sexualita a stud

Právě sexualita ukazuje tento konflikt mimořádně ostře. Touha je intenzivní. Je tělesná. Není zcela pod kontrolou rozumu. Odhaluje nás. A současně nás přivádí do kontaktu s druhým člověkem, který má vlastní touhy, hranice a svobodu.

Muž se proto může naučit svou touhu potlačovat, stydět se za ni nebo ji skrývat. Může však nastat i opačný extrém: vlastní touhu zaměnit za nárok a druhého člověka použít jako prostředek jejího uspokojení.

Integrace není ani jedno. Znamená dokázat říci: ano, toto chci. A zároveň: ty máš právo chtít něco jiného. Síla touhy nemusí být zmenšena, aby mohl existovat respekt. Právě schopnost unést vlastní touhu bez jejího potlačení i bez nutnosti ji prosadit je příkladem toho, co Masters chápe jako zralou integraci.

Síla není neproniknutelnost

Tím se mění i samotný význam slova síla. Silný muž není nutně člověk, kterého nic nerozhodí. Člověk, kterého „nic nerozhodí“, může být skutečně velmi stabilní. Ale může být také velmi dobře odpojený.

Jiný druh síly se ukazuje ve chvíli, kdy nás něco opravdu zasáhne — a my přesto dokážeme zůstat přítomní. Cítit strach, aniž bychom museli utéct. Cítit hněv, aniž bychom museli ničit. Cítit stud, aniž bychom museli zmizet. Cítit touhu, aniž bychom ji museli potlačit nebo vnutit druhému. Cítit bolest, aniž bychom okamžitě ztvrdli.

Taková citlivost není opakem odolnosti. Je to kapacita unést větší část vlastní zkušenosti.

Od kontroly ke svobodě

Osobní růst potom nemusí znamenat zbavit se starých obran. Mnohé z nich nám pomohly. A některé se staly cennými schopnostmi. Racionalitu nepotřebujeme zahodit. Sebekontrolu také ne. Ani samostatnost, disciplínu nebo schopnost zachovat klid.

Otázka je jiná: mohu je používat, nebo je používat musím?

• Mohu analyzovat — a také cítit?
• Mohu být pevný — a také zranitelný?
• Mohu situaci zvládnout — a také připustit, že mě zasáhla?
• Mohu být samostatný — a také potřebovat druhého?
• Mohu svou touhu regulovat — a přitom ji opravdu cítit?

Integrace nerozbíjí kompetence. Rozšiřuje prostor kolem nich. Z obranné nutnosti se postupně může stávat svobodná volba.

Ne méně citlivý. Více celistvý.

Mastersův pohled je důležitý právě proto, že zpochybňuje jednoduchou rovnici: citlivost = slabost. Nenahrazuje ji však nutně opačným romantickým tvrzením: citlivost = dar.

Citlivost může bolet. Zranitelnost znamená, že nás svět skutečně může zasáhnout. Otevřenost není vždy příjemná. Otázkou však je, zda kvůli tomu potřebujeme části svého prožívání držet mimo sebe.

Cílem není stát se mužem, kterého nic nerozhodí. Ani mužem, který všechno neustále cítí a vyjadřuje. Možná jde o něco obtížnějšího: dokázat být zasažen a přesto zůstat sám sebou. Být otevřený bez ztráty hranic. Pevný bez pancíře. Zranitelný bez bezmoci. Silný bez nutnosti ztvrdnout.

Ne méně citlivý. Více celistvý.

A co když je někdo citlivější už od narození?

Masters používá pojem citlivosti především v psychologickém a terapeutickém významu. Jeho pojetí proto není totožné s konceptem Sensory Processing Sensitivity (SPS) Elaine Aronové a s výzkumem environmentální citlivosti Michaela Pluesse.

A právě rozdíl mezi těmito dvěma významy otevírá další otázku: může se člověk narodit mimořádně vnímavý — a přesto se během života od velké části svého prožívání odpojit? Jak souvisí citlivost, se kterou přicházíme na svět, s kapacitou tuto citlivost skutečně unést? Tomu se věnuje navazující článek „Dva druhy citlivosti: S čím se rodíme a co se učíme unést“.