Krajina lidské živosti: Co to doopravdy znamená prožívat život intenzivně?

Představte si, že mezi vámi a světem je tenčí vrstva než u většiny ostatních. Všimnete si nenápadné změny světla v místnosti, dojemná skladba vám projede tělem nebo se celé dny vracíte k rozhovoru, který už ostatní dávno pustili z hlavy. Zamilovanost vás vynese ke hvězdám, odmítnutí fyzicky bolí. Potřebujete věcem rozumět pod povrchem.

Nebo naopak: ticho a klid vás po chvíli začnou dusit a potřebujete rychlost, pohyb, cestování, tvorbu, nové lidi a dobrodružství.

A někdy se obojí potká v jednom člověku. Po světě hladově sahá, ale zároveň jím může být snadno přehlcen.

Co vlastně znamená „prožívat život intenzivně“? Psychologie nemá jedinou diagnostickou kategorii ani všeobecně přijímaný model „intenzivního člověka“. Má však řadu konceptů, které zachycují různé části tohoto fenoménu: sensory processing sensitivity, sensation seeking, absorpci, interocepci, Dąbrowského overexcitabilities, estetickou citlivost, existenciální intenzitu nebo Sternovy forms of vitality.

Pokud je položíme vedle sebe, nezačnou vytvářet jednu psychologickou teorii. Mohou však posloužit jako stavební kameny mapy.

Čtyři pracovní dimenze: jak se v nás intenzita pohybuje

Pro účely této mapy navrhuji rozlišovat čtyři základní dimenze. Nejde o zavedenou psychologickou taxonomii, ale o pracovní metamodel, který pomáhá odlišit jevy, jež bývají pod slovem „intenzita“ směšovány.

Receptivita – jak k nám svět přichází

Citlivost přijímače. Kolik detailů, změn, tónů, tělesných signálů, emocí nebo významů zachytíme a jak hluboce je zpracováváme.

Apetence – jak silně po zkušenosti saháme

Hlad po novosti, stimulaci, pohybu, tělesnosti, poznání, vztazích, tvorbě či změně. Vysoká receptivita nemusí znamenat vysokou apetenci. Člověk může svět velmi intenzivně vnímat a zároveň se před další stimulací chránit. Jiný může být stejně citlivý a současně po nové zkušenosti hladovět.

Expresivita – kolik vnitřní intenzity necháváme projevit navenek

Někteří lidé svou radost, smutek, erotickou energii, zvídavost či vzrušení spontánně vyjadřují. U jiných zůstává stejně intenzivní prožívání skryté pod klidným povrchem.

Tichý člověk nemusí mít tichý vnitřní svět.

Kapacita – kolik intenzity dokážeme unést a integrovat

Schopnost projít silnou zkušeností, aniž by nás zahltila, rozbila nebo přiměla se od ní odpojit. Kapacita není totéž co intenzita. Člověk může prožívat velmi silně a současně mít velkou schopnost tyto stavy regulovat a integrovat. Jiný může být mnohem snadněji zahlcen.

Tyto čtyři osy pomáhají pochopit, proč dva zdánlivě „intenzivní“ lidé mohou působit úplně jinak.

Jednotlivé tváře intenzity: kde všude se může objevovat?

1. Smyslová a tělesná intenzita

Někteří lidé velmi jemně vnímají světlo, zvuk, textury, vůně, atmosféru nebo drobné změny prostředí.

Jedním z konceptů, které tuto oblast pomáhají popisovat, je Sensory Processing Sensitivity (SPS) spojovaná především s Elaine Aron a později rozvíjená v širším výzkumu environmental sensitivity. Nejde jednoduše o „citlivější smysly“, ale o širší individuální rozdíly v citlivosti na prostředí a způsobu jeho zpracování.

Do tělesné oblasti můžeme vedle toho zařadit interocepci – vnímání vnitřních stavů vlastního těla, jako je dech, tep, napětí, teplo či viscerální pocity – a také absorpci, tedy schopnost hluboce se ponořit do určité zkušenosti.

Tyto konstrukty nejsou totožné. Mohou se však v konkrétním člověku potkávat a vytvářet mimořádně bohatou tělesnou zkušenost světa.

2. Emoční a vztahová intenzita

Někteří lidé prožívají emoce ve velké amplitudě. Radost může být téměř fyzická, ztráta hluboce bolestivá, zamilovanost pohlcující. Ve vztazích mohou vyhledávat hluboký kontakt, autenticitu a pocit skutečného setkání.

Ani zde ale nesmíme zaměňovat intenzitu s dysregulací. Silná emoce není sama o sobě psychopatologií. Stejně důležité je odlišovat temperamentovou emoční intenzitu od zesílené reaktivity vznikající například v souvislosti s traumatem, chronickým stresem nebo nejistou vztahovou vazbou.

Dva lidé mohou prožívat stejně silně, ale z úplně jiných důvodů a s úplně jinými důsledky.

3. Mentální, imaginativní a významová intenzita

Někdo nemůže přestat přemýšlet. Ne nutně úzkostně – prostě proto, že jeho mysl neustále vytváří další souvislosti, modely, otázky a možnosti.

Kazimierz Dąbrowski v teorii pozitivní dezintegrace popisoval mimo jiné intelektuální a imaginativní overexcitability. Jeho koncept není totožný s dnešním pojmem giftedness a overexcitabilities nelze jednoduše považovat za diagnostický znak nadání. Přesto poskytuje zajímavý jazyk pro lidi, jejichž myšlení, představivost nebo hledání významu mají neobvykle vysokou intenzitu.

Takový člověk se nemusí spokojit s otázkou „Co se stalo?“. Potřebuje ještě vědět: „Co to znamená? Jak to souvisí s ostatním? A co tato zkušenost vypovídá o mém životě?“

4. Vitalitní, psychomotorická a erotická intenzita

Jiná podoba intenzity směřuje opačným směrem – nikoli dovnitř, ale aktivně ke světu. Pohyb. Rychlost. Výzva. Cestování. Sport. Novost. Lidé. Tvorba. Dobrodružství.

Výzkumná tradice sensation seeking, spojená především s Marvinem Zuckermanem, popisuje individuální rozdíly ve vyhledávání nových a intenzivních zkušeností. V literatuře o vysoké citlivosti se zase používá označení HSP/HSS pro lidi, u nichž se vysoká citlivost kombinuje s vysokou potřebou stimulace.

Vzniká zajímavé vnitřní napětí: nervový systém může po zkušenosti silně toužit a současně jí být relativně snadno přesycen.

Do širší mapy lidské živosti může patřit také erotická a sexuální intenzita. Ne jako automatický důsledek HSP, HSS nebo giftedness, ale jako samostatná oblast, v níž někteří lidé velmi silně zakoušejí tělesnost, touhu, kontakt a přítomnost.

Jsem ve svém těle. Jsem v kontaktu. Žiju.

5. Estetická, morální a existenciální intenzita

Existují také lidé, které mimořádně zasahuje krása. Hudba. Obraz. Architektura. Krajina. Světlo na zdi. Psychologie dnes zkoumá například fenomén awe – úžasu, tedy zkušenosti něčeho, co svou velikostí či významem přesahuje naše běžné mentální rámce.

Jiná intenzita se může projevit morálně – zvýšenou citlivostí na nespravedlnost, rozpor mezi hodnotami a jednáním nebo utrpení druhých.

A další existenciálně: vědomím konečnosti, smrti, svobody, odpovědnosti, samoty a otázky smyslu, jak je různými způsoby rozpracovávali například Viktor Frankl nebo Irvin Yalom. Ani tyto oblasti nejsou jedním psychologickým konstruktem. V lidské zkušenosti se však často prolínají.

Profil intenzity: proč neexistuje univerzální škatulka

Když tyto oblasti položíme vedle sebe, začne být zřejmé, proč je označení „intenzivní člověk“ tak nepřesné.

• Můžete mít obrovskou kognitivní a estetickou citlivost, ale téměř žádnou potřebu fyzického adrenalinu.
• Můžete být vysoce tělesní, erotičtí a sociální, aniž byste celé noci přemýšleli o smyslu bytí.
• Můžete velmi intenzivně vnímat druhé lidi, ale svou vlastní intenzitu téměř neprojevovat.
• Můžete mít vnitřní svět jako sopku a navenek působit jako ledovec.
• A můžete současně silně přijímat svět i po něm silně sahat – a celý život hledat rovnováhu mezi hladem po zkušenosti a potřebou regenerace.

Právě proto možná není nejzajímavější otázka „Do které skupiny patřím?“, ale: „Jak vypadá moje vlastní krajina živosti?“

A co když jsme část své intenzity postupně utlumili?

Do této chvíle jsme mluvili především o individuálních rozdílech. Jenže naše živost nevzniká ve vakuu. Od dětství se učíme, které části našeho projevu okolí vítá a které nikoli. Někdo může opakovaně slyšet nebo jinak zakoušet, že je příliš hlučný, příliš citlivý, příliš přemýšlivý, příliš divoký, příliš náročný nebo prostě „moc“.

Je rozumné předpokládat, že vztahové prostředí může ovlivňovat, nakolik svou spontánnost a intenzitu později vyjadřujeme. Zde se ale dostáváme z oblasti temperamentových rozdílů do oblasti vývojové psychologie, attachmentu, obranných adaptací a teorií Self.

Intelekt, výkon, humor, ironie, přizpůsobení nebo stažení mohou být přirozenými schopnostmi. Za určitých okolností se ale mohou stát také způsoby, jimiž člověk reguluje části svého prožívání, které kdysi nebylo snadné bezpečně vyjádřit.

Pak může vzniknout zvláštní paradox: člověk má dobře vybudovaný život, funguje – a přesto někdy cítí: „Něco ve mně nežije.“

Tento stav bych pracovně nazval inhibovanou živostí. Nejde o klinickou diagnózu ani zavedený psychologický konstrukt. Je to metafora pro rozdíl mezi intenzitou, kterou člověk potenciálně může prožívat, a intenzitou, kterou si dovoluje zakoušet a vyjadřovat.

Závěrečné zamyšlení

Cílem lidského zrání nemusí být žít v permanentním vzrušení, hledat stále silnější zážitky ani odstranit všechny vlastní brzdy. Možná jde o něco jemnějšího. Poznat vlastní krajinu.

• Kde ke mně svět přichází nejsilněji?
• Po čem skutečně hladovím?
• Co ze své intenzity spontánně ukazuji druhým?
• Kolik intenzity dokážu unést, aniž bych ji musel potlačit nebo jí byl zaplaven?
• A které části své živosti jsem se během života naučil zmenšovat?

Možná nepotřebujeme být stále intenzivnější. Možná potřebujeme dokázat být přítomni tomu, co v nás skutečně žije.