Odlišnost → pojmenování → příslušnost

Člověk potřebuje patřit. Zároveň potřebuje být sám sebou. Většinu času se tyto dvě potřeby příliš nehádají. Jsme dostatečně podobní lidem kolem sebe, abychom s nimi mohli sdílet svět, a dostatečně odlišní, abychom v něm mohli být sami sebou.

Někdy se ale mezi oběma potřebami otevře mezera.

Odlišnost

Na začátku nemusí být žádná diagnóza ani psychologický pojem. Může tam být jen neurčitý a opakovaný prožitek: jsem nějak jiný.

Něco, co ostatní snášejí bez problémů, mě zahlcuje. Něčeho si všímám dříve než druzí. Některé věci prožívám intenzivněji. Přemýšlím o tématech, která ostatní nezajímají. Nerozumím samozřejmostem jejich světa — nebo naopak nechápu, proč nevidí něco, co mně připadá zřejmé.

Taková zkušenost sama o sobě ještě není neurodivergence. Může souviset s temperamentem, inteligencí, osobností, kulturou, životní historií nebo prostě s tím, že lidská variabilita je obrovská.

Odlišnost je nejprve prožívána ve vztahu k druhým.

Bez ostatních bych nebyl „příliš citlivý“, „moc intenzivní“, „divný“, „moc chytrý“, „málo společenský“ nebo „příliš přemýšlivý“. Byl bych prostě já. Odlišnost vzniká až v sociálním zrcadle.

A protože člověk potřebuje patřit, může dlouhodobá zkušenost odlišnosti vytvořit nepříjemnou otázku: Co je se mnou jinak, že mezi ostatní tak samozřejmě nezapadám?

Pojmenování

Potom člověk někdy objeví slovo. Autismus. ADHD. Giftedness. HSP. SPS. Introverze. Asexualita. Neurodivergence. Nebo úplně jiný pojem.

Slovo samo člověka nezmění. Přesto může radikálně změnit význam jeho minulosti. Události, které byly dosud jednotlivými epizodami, se začnou spojovat do příběhu. To, co vypadalo jako soubor osobních zvláštností, dostane strukturu.

Možná nejsem náhodně divný. Možná existuje určitý způsob, jakým jsem jiný.

To je jeden z důvodů, proč mohou psychologické kategorie přinášet takovou úlevu i lidem, pro něž nemají bezprostřední terapeutický význam. Kategorie totiž neposkytuje pouze vysvětlení. Poskytuje jazyk pro vlastní zkušenost.

A jazyk umožňuje něco ještě důležitějšího: zkušenost sdílet. Dokud neumím svou odlišnost pojmenovat, obtížně hledám lidi, kteří ji prožívají podobně. Pojmenování funguje jako vyhledávací heslo do lidského světa.

Příslušnost

A potom může přijít zvláštní obrat. Člověk, který hledal vysvětlení svého nepatření, objeví jiné lidi, kteří také nepatřili. Najednou lze říci: jsem neurodivergentní.

Tato věta už znamená něco jiného než „jsem jiný“. „Jsem jiný“ vymezuje člověka vůči ostatním. „Jsem neurodivergentní“ může znamenat: jsem jeden z nás.

Vzniká tak paradox identity založené na odlišnosti. Společným znakem skupiny je právě skutečnost, že její členové určitým způsobem vybočují z toho, co společnost považuje za typické. Zkušenost se tím může převrátit: odlišnost → pojmenování → příslušnost. Z „nepatřím“ se může stát „patřím mezi ty, kteří jsou jiní“.

Potřeba patřit může měnit samotné kategorie

Neurodivergence není pouze neutrální vědecká klasifikace lidských mozků. Pojem má také kulturní a identitární život. Lidé jeho prostřednictvím interpretují sami sebe, nacházejí druhé, vytvářejí komunity a vyjednávají svůj vztah k většinové společnosti.

To může částečně vysvětlovat i tendenci rozšiřovat hranice neurodivergence. Vedle autismu, ADHD či dyslexie se objevuje otázka, zda sem patří také vysoká inteligence, SPS, některé temperamentové charakteristiky nebo další výrazné odchylky od populačního středu.

Na tuto otázku můžeme hledat biologickou odpověď: nakolik jsou jednotlivé charakteristiky neurologicky odlišné? Můžeme hledat klinickou odpověď: co je diagnóza a co není? Ale existuje také třetí otázka: kdo potřebuje toto pojmenování, aby mohl svou odlišnost zasadit do smysluplného lidského příběhu?

To není argument pro libovolné rozšiřování pojmu. Je to upozornění, že klasifikační kategorie mají kromě vědecké funkce také funkci sociální.

Nebezpečí pojmenování

Stejný proces, který člověka osvobozuje, jej ovšem může také uzavřít. Pojmenování může říci: teď konečně rozumím části své zkušenosti. Ale může také začít říkat: teď už vím, kdo jsem.

To jsou dvě velmi odlišné věty. V prvním případě je kategorie nástrojem sebepoznání. Ve druhém se může stát hranicí, podle níž člověk začne zpětně interpretovat téměř všechno, co prožívá.

A potřeba patřit zde může být stejně mocná jako původní potřeba uniknout osamělosti. Člověk se může začít přizpůsobovat nové skupině právě tak, jako se předtím snažil přizpůsobit skupině většinové. Paradoxně tak může cesta za autenticitou vytvořit novou konformitu.

Proto je možná zdravé ponechat mezi sebou a každou kategorií malou mezeru. Neříkat jen: jsem HSP, jsem gifted, jsem neurodivergentní. Ale také: tento pojem dobře popisuje určitou část mé zkušenosti.

Patřit, aniž bychom přestali být odlišní

Možná je nakonec hlubší lidskou potřebou něco trochu složitějšího než prosté „patřit“. Nechceme pouze být členy skupiny. Chceme patřit, aniž bychom kvůli tomu museli přestat být sami sebou.

• Jsem jiný, a proto sem nepatřím.
• Jsem jiný, ale nejsem jediný.
• Jsem jiný a přesto patřím.

Ten třetí krok už žádnou kategorii nepotřebuje. Ne proto, že jsem našel dost lidí stejného typu. Ale proto, že příslušnost nemusí být založena na stejnosti.

Možná právě to je nejhlubší smysl přijetí lidské neurodiverzity: nikoli rozdělit lidstvo do stále přesnějších skupin lidí, kteří jsou stejní jiným způsobem, ale vytvořit společnost, v níž člověk nemusí svou odlišnost odstranit ani ospravedlnit, aby mohl patřit.