Rytmus lidské živosti: Co nám Daniel Stern může říct o tom, jak prožíváme život

Když se řekne, že někdo prožívá život intenzivně, většina z nás si představí velké emoce, vášeň, dramatické krize nebo extatické zážitky.

Daniel N. Stern, americký psychiatr, psychoanalytik a vývojový výzkumník, však obrátil pozornost k mnohem jemnější vrstvě zkušenosti. Zajímalo ho nejen co prožíváme, ale také jakým způsobem se zkušenost odehrává v čase.

Stejný pohyb může být prudký nebo váhavý. Stejná věta může přijít jako výbuch nebo pomalu dozrát. Dotek může udeřit, sklouznout, zesílit nebo odeznít.

Nezměnil se nutně obsah. Změnil se dynamický tvar zkušenosti. A právě tento rozměr lidského prožívání Stern postupně popisoval prostřednictvím pojmů vitality affects a později forms of vitality.

1. Nejen co cítíme, ale jak se to děje

Psychologie běžně rozlišuje emoce jako radost, smutek, strach, hněv nebo odpor. Stern upozornil na jinou vrstvu zkušenosti.

Představme si dvě radosti. Jedna exploduje. Druhá pomalu narůstá. Třetí pulzuje. Čtvrtá se tiše rozlévá.

Obsahově je můžeme všechny označit jako radost. Fenomenologicky jsou však velmi odlišné.

Forms of vitality zachycují právě tuto dynamickou kvalitu zkušenosti. Stern ji spojoval s propojením několika vlastností dění — pohybu, času, síly, prostoru a intencionality. Výsledkem je celkový dynamický tvar.

• Něco prudce vystřelí.
• Něco pomalu narůstá.
• Něco se rozvine a zase stáhne.
• Něco se vynoří téměř nepozorovaně.

Vitalita v tomto smyslu není jednoduše množství energie ani synonymum silné emoce. Je to způsob, jakým se zkušenost děje.

2. Život se odehrává v přítomných okamžicích

Ve své práci o přítomném okamžiku se Stern zabýval krátkými úseky subjektivní zkušenosti, které mají vlastní dynamický průběh a tvoří základ bezprostředně prožívaného života.

Naše vědomá zkušenost totiž není jen dlouhý autobiografický příběh. Než z okamžiku vytvoříme příběh, něco se už stalo.

• Někdo se na nás podíval.
• Jeho hlas na konci věty nepatrně zeslábl.
• Náš dech se na okamžik zastavil.
• V těle se objevilo napětí.
• Druhý člověk sklopil oči.

A teprve potom si možná řekneme: „Něco se mezi námi změnilo.“ Sternova práce nabízí jazyk pro tuto mikrodynamiku zkušenosti.

Tady je ale důležité oddělit Sterna od širší hypotézy o lidské intenzitě. Stern netvrdil, že existuje zvláštní typ „vysoce vitálního člověka“, který tyto okamžiky zachycuje lépe než ostatní. Pokud chceme propojit jeho pohled například s vysokou citlivostí, interocepcí nebo absorpcí, vstupujeme už do syntézy různých psychologických tradic.

Je však možné položit zajímavou otázku: Mohou se lidé lišit nejen tím, co prožívají, ale také jemností, s jakou registrují dynamiku vlastního prožívání? To už není Sternův závěr. Je to hypotéza inspirovaná jeho prací.

3. Afektivní vyladění: když někdo zachytí tvar našeho prožitku

Jedním z důležitých Sternových příspěvků k vývojové psychologii je koncept affect attunement — afektivního vyladění.

Pečující osoba nemusí dítě mechanicky napodobovat. Dítě například radostně pohybuje tělem a vydává zvuk. Rodič nemusí provést stejný pohyb. Může jeho prožitek zachytit jiným kanálem — například hlasem, výrazem nebo pohybem — a přitom zachovat podobnou intenzitu, rytmus či dynamický tvar.

Dítě tak zakouší něco zásadního: Můj vnitřní stav může být sdílen. Druhý člověk zachytil něco z toho, co právě prožívám.

Stern tím ukazoval význam neverbální a dynamické koordinace ve vztahu mezi dítětem a pečující osobou.

Tady ale Sternův vlastní model končí dříve, než by se mohlo zdát. Z jeho konceptu afektivního vyladění nelze jednoduše vyvodit, že nedostatečně vyladěný rodič automaticky způsobí „zmrazení vitality“. Pro takovou úvahu potřebujeme širší vývojový rámec.

4. Od Sterna k hypotéze inhibované živosti

Pokud Sternovu práci položíme vedle teorií attachmentu, Winnicottových úvah o spontánním gestu a True Self a širšího poznání o vývojových adaptacích, objevuje se zajímavá možnost.

Co se děje, když určité podoby dětské spontánnosti opakovaně nenacházejí bezpečnou vztahovou odezvu? Dítě může být velmi hlučné. Velmi zvědavé. Velmi smutné. Velmi nadšené. Velmi tělesné. Velmi intenzivní.

A jeho prostředí může na některé z těchto projevů reagovat přijetím, na jiné rozpaky, úzkostí, chladem, odmítnutím nebo požadavkem na utlumení.

Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že tím vzniká jediný předvídatelný psychologický následek. Je však dobře slučitelné s širší vývojovou psychologií předpokládat, že dítě se postupně učí regulovat nejen své chování, ale také to, které části svého spontánního prožívání je bezpečné ukazovat ve vztahu.

Tady můžeme zavést pracovní pojem: inhibovaná živost. Není to Sternův termín. Není to diagnóza. Je to pokus pojmenovat stav, kdy člověk disponuje určitou intenzitou prožívání, touhy nebo spontaneity, ale naučil se její části automaticky tlumit, převádět do bezpečnějších forem nebo vůbec nepouštět do vědomého a vztahového prostoru.

Pak se může stát něco zvláštního. Vlna přijde. A ještě než ji skutečně zakusíme, začneme ji vysvětlovat.

• Objeví se touha — a okamžitě ji posoudíme.
• Přijde dojetí — a odvedeme pozornost.
• Objeví se spontánní pohyb — a tělo ztuhne.
• Přijde radost — a něco uvnitř řekne: „Nepřeháněj.“

Tohle už není popis Sternovy teorie. Je to vývojová hypotéza, pro kterou Stern poskytuje jeden z důležitých stavebních kamenů.

5. Od intenzity ke kapacitě

Tím se dostáváme ještě k jednomu rozlišení. Cílem nemusí být maximalizovat intenzitu. Člověk, který potřebuje stále silnější stimulaci, nemusí být živější než člověk sedící v tichu.

Možná je zajímavější otázka: Kolik vlastní zkušenosti dokážu nechat skutečně proběhnout?

• Dokážu si všimnout vznikajícího tělesného pocitu, aniž bych ho okamžitě vysvětlil?
• Dokážu být chvíli v dojetí?
• Dokážu cítit touhu, aniž bych ji musel okamžitě naplnit nebo potlačit?
• Dokážu nechat radost vyrůst?
• Dokážu být ve smutku, aniž bych se v něm ztratil?

Tady už se dostáváme za Sterna k širším tématům emoční regulace, interocepce, mindfulness a somaticky orientovaných přístupů. Přesto nám Stern dává důležitou myšlenku: Zkušenost není jen obsah. Má svůj pohyb.

6. Rytmus místo permanentní intenzity

Možná tedy prožívat život intenzivně neznamená žít permanentně na vysoké obrátky. Život nemá jen crescendo. Má také decrescendo. Napětí a uvolnění. Pohyb a zastavení. Kontakt a samotu. Touhu a nasycení. Expanzi a návrat.

Člověk s vysokou živostí nemusí být ten, který neustále něco podniká, mluví, cestuje, tvoří nebo vyhledává stále silnější zkušenosti. Může to být i člověk, který dokáže velmi jemně vnímat, jak zkušenost vzniká, rozvíjí se a odeznívá.

Pak se otázka lidské živosti mění. Ne: Jak silně dokážu žít? Ale: Jak velkou část svého vlastního rytmu si dovolím skutečně prožít?

A možná právě tady se Sternova mikrodynamika zkušenosti potkává s širší otázkou lidské svobody. Ne v představě života bez brzd. Ale v možnosti nebýt automaticky odpojen od toho, co v nás právě vzniká.

Zkušenost není jen obsah. Má svůj pohyb — a otázkou není, jak silně dokážu žít, ale jak velkou část svého rytmu si dovolím prožít.