Šest cest, jak přežít pocit nepatření
O adaptačních strategiích, které si vytváříme, když nám svět dá najevo, že jsme příliš citliví, přemýšliví nebo jiní — a o tom, co se s nimi děje ve druhé polovině života.
Když se mluví o psychologických zraněních, často si představujeme něco dramatického.
Velké trauma.
Násilí.
Zanedbávání.
Katastrofu.
Jenže mnoho důležitých životních příběhů začíná mnohem nenápadněji.
Pocitem, že někde není úplně místo pro to, kým jsme.
Nejde nutně o otevřené odmítání.
Někdy stačí opakované drobné zkušenosti:
- být příliš citlivý,
- příliš přemýšlivý,
- příliš plachý,
- příliš jiný,
- příliš intenzivní.
Dítě se postupně učí, že některé části jeho osobnosti jsou vítané více než jiné.
A tehdy vznikají adaptační strategie.
Nejsou to poruchy.
Nejsou to charakterové vady.
Jsou to pokusy nervového systému zajistit bezpečí, přijetí a místo ve světě.
Tento článek vychází především ze zkušenosti citlivých mužů, ale mnohé z popsaných strategií nacházíme i u žen.
A ještě jedna důležitá poznámka.
Nejde o šest typů lidí.
Většina z nás si během života vytvoří několik strategií současně. Někdo analyzuje a současně se přizpůsobuje. Jiný buduje kariéru a zároveň utíká do fantazie. Další střídá období vzdoru s obdobími stažení.
Následující kapitoly proto nepopisují osobnostní typy.
Popisují způsoby, jakými se lidé učí přežít pocit nepatření.
Když adaptace není potřeba
Viděný člověk
Nejšťastnější varianta je překvapivě prostá.
Citlivé dítě dostane dostatek přijetí.
Není dokonalé.
Není neustále chválené.
Ale jeho základní zkušenost zní:
Takový, jaký jsi, jsi v pořádku.
Takový člověk se nemusí příliš zabývat otázkou vlastní hodnoty.
Nemusí si své místo zasloužit.
Nemusí ho dokazovat.
Citlivost se nestává problémem, ale zdrojem.
Z takových lidí často vyrůstají osobnosti, které mají hlubokou empatii, tvořivost a schopnost blízkosti.
Ne proto, že by netrpěli.
Ale protože jejich utrpení není spojeno s pocitem vlastní vadnosti.
Pět cest, jak přežít pocit nepatření
Rebel
Některé děti reagují na odmítnutí jinak.
Neobrátí bolest proti sobě.
Obrátí ji proti světu.
Místo otázky:
Co je špatně se mnou?
přijde otázka:
Co je špatně s vámi?
Tak vzniká rebel.
Člověk, který odmítne přizpůsobení.
Jeho energií je vzdor.
Jeho obranou je hněv.
Jeho zbraní bývá ironie, sarkasmus nebo konflikt.
Na první pohled působí silněji než ostatní.
A často skutečně silnější je.
Má více energie k akci.
Méně se bojí odmítnutí.
Méně se podřizuje.
Jenže pod hněvem bývá často stejné zranění jako u ostatních.
Touha po přijetí, která nikdy úplně nezmizela.
Intelektuál
Existuje ještě jiná strategie.
Typická zejména pro citlivé a inteligentní děti.
Ty si všimnou, že emoce bolí.
Současně však zjistí, že přemýšlení přináší úlevu.
Začnou tedy dělat něco velmi chytrého.
Přestanou bolest prožívat a začnou ji studovat.
Zrodí se pozorovatel.
Analytik.
Intelektuál.
Takový člověk často rozumí psychologii, vztahům nebo společnosti lépe než většina lidí kolem něj.
Dokáže popsat mechanismy studu.
Rozumí emocím.
Čte filozofii.
Zajímá se o smysl života.
Jenže postupně se objeví zvláštní paradox.
Člověk může rozumět životu lépe než kdy dřív a současně mít pocit, že stojí mimo něj.
Může chápat lásku, aniž ji dokáže plně prožívat.
Může rozumět spontánnosti a současně být neschopen spontánně jednat.
Největší silou této strategie je porozumění.
Největším rizikem je odpojení.
Hodný hoch
Existuje ještě jiná možnost, jak se vyhnout bolesti.
Cesta, kterou často volí velmi citliví a empatičtí chlapci.
Brzy si všimnou, že konflikty mezi lidmi bolí.
Že napětí ohrožuje jejich pocit bezpečí.
A tak se naučí dělat něco nesmírně vyčerpávajícího.
Začnou neustále sledovat nálady ostatních.
A přizpůsobovat se jim.
Zrodí se hodný hoch.
Nebo zachránce.
Takový člověk se naučí potlačit vlastní hněv.
Vlastní potřeby.
Vlastní hranice.
Jen aby byl v místnosti klid.
Jeho obranou je laskavost.
Jeho zbraní je vyhovění.
Zvenku působí jako neuvěřitelně milý, obětavý a bezproblémový muž.
Uvnitř však platí obrovskou daň.
Tichounce v něm roste frustrace.
A hluboký pocit osamělosti.
Protože ukázat své skutečné, nedokonalé já pro něj znamená riskovat, že ho druzí opustí.
Maskovaný úspěch
A pak existuje strategie, která bývá společensky nejvíce odměňována.
Dítě si všimne jednoduché souvislosti:
Když jsem dost dobrý, jsem přijímán.
Začne tedy budovat svou hodnotu výkonem.
Stane se kompetentním.
Spolehlivým.
Úspěšným.
Často dosáhne věcí, o kterých ostatní sní.
Zvenčí vše funguje.
Uvnitř však zůstává otázka, kterou úspěch neumí vyřešit:
Přijali by mě lidé, kdyby mě opravdu znali?
Právě proto bývá tato strategie tak zrádná.
Funguje.
A funguje často velmi dlouho.
Dokud jednoho dne nepřijde zvláštní pocit:
Mám všechno, co jsem chtěl. Proč se tedy necítím doma?
Únikář
A nakonec je tu cesta pro ty, jejichž nervový systém je příliš přehlcený.
Svět je příliš hlasitý.
Příliš náročný.
Příliš nebezpečný.
A tak člověk začne utíkat.
Ne fyzicky.
Uteče tam, kde má věci pod kontrolou.
Zrodí se únikář.
Takový člověk mizí do virtuálních světů.
- do her,
- do knih,
- do fantazie,
- do pornografie,
- do alkoholu,
- do seriálů,
- do nekonečné práce.
Zvenku to může vypadat jako lenost, nezralost nebo naopak obdivuhodné pracovní nasazení.
Uvnitř je to však často tichá snaha snížit hlasitost světa.
Největší silou této strategie je představivost a schopnost vytvářet si vlastní bezpečné světy.
Největším rizikem je, že na nich člověk nakonec zůstane sám.
A ještě jedna cesta
Tvůrce
Existuje však i jiná možnost.
Člověk nemusí bojovat.
Nemusí se přizpůsobovat.
Nemusí utíkat.
Nemusí ani všechno pochopit.
Může bolest proměnit.
Někdo píše.
Někdo fotografuje.
Někdo maluje.
Někdo tvoří hudbu.
Někdo vytváří nové myšlenky.
Tvůrce neutíká před utrpením.
Snaží se mu dát tvar.
Proměňuje chaos v něco, co lze sdílet.
V tom je jeho síla.
A také jeho riziko.
Protože i tvorba se někdy může stát úkrytem před skutečným životem.
Druhá polovina života
Mnoho lidí si myslí, že dospělost znamená zdokonalit svou strategii.
Možná je to naopak.
Možná druhá polovina života začíná ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že strategie, která ho kdysi zachránila, už nestačí.
Rebel se učí zranitelnosti.
Intelektuál se učí prožívat.
Hodný hoch se učí pevným hranicím.
Maskovaný úspěch se učí ukázat své skutečné já.
Únikář se učí vracet se do reality a těla.
Tvůrce se učí, že jeho dílo nemusí nahradit život.
A i ten nejlépe přijatý člověk se učí, že život nelze prožít bez bolesti.
Nakonec se všechny cesty sbíhají v jedné otázce.
Ne: Jak si zasloužit své místo? Ale: Je možné, že jsem ho nikdy neztratil?
Možná právě v tomto okamžiku přestáváme přežívat a začínáme skutečně žít.