Chytil jsem se větru

Poznámka: Tento text je osobním záznamem zkušenosti se změněným stavem vědomí. Není doporučením k užívání psilocybinu ani tvrzením, že mé vjemy zachycovaly objektivní vlastnosti světa. Zajímá mě především to, co mi tato zkušenost ukázala o citlivosti, těle, kráse, živosti a mém způsobu kontaktu se světem.

Psilocybinový zážitek pro mě nebyl především cestou do vlastní psychiky. Nebyl to proud vzpomínek, vhledů ani myšlenek. Překvapivě v něm skoro nebylo co analyzovat.

Byl to kontakt.

Teplá srpnová noc. Byl jsem venku na zahradě. Nade mnou hvězdy, mraky a občas padající Perseidy. Přicházel vítr a rozhýbával koruny stromů. Do toho hrála hudba.

A svět najednou nebyl kulisou, ve které existuji. Byl všude. A já jsem si postupně přestával být jistý, kde přesně končím já a začíná on.

Krása, která se nedala unést jen očima

Nejsilnější nebylo štěstí. Byla to krása. Štěstí je pro mě stav, kdy je člověku dobře. Tohle bylo něco jiného. Krása mě zasahovala tak intenzivně, že už nebyla estetickým hodnocením: tohle je krásné. Nebyl mezi mnou a krásou dostatečný odstup, abych ji mohl hodnotit.

Krása se prostě děla.

Obloha, hvězdy, pohyb mraků, vítr ve stromech, hudba, obrazy za zavřenýma očima — všechno získalo nesmírnou intenzitu. A tělo na ni odpovídalo.

Přicházely vlny, mimovolné stahy a chvíle připomínající orgasmický stav. Nebylo to sexuální vzrušení v běžném smyslu. Jako by samotná krása překročila určitou hranici intenzity a tělo už na ni neumělo odpovědět jinak než extází.

Do té doby jsem věděl, že mě krása dokáže zasáhnout. Nevěděl jsem, jak hluboko může zasáhnout.

Hudba jako vnější srdce

Hudba mě vtahovala. Zvláštní bylo, že to nebyl především rytmus. Rytmus tomu všemu dával puls — pravidelný tep, o který se mohl celý prožitek opřít. Jako by někde vně mého těla bilo další srdce.

Rytmus byl pulsem vnějšího srdce.

Ale to, co mě skutečně unášelo, byla melodie a energie hudby. Melodie mě vedla, obtékala, zvedala a nechávala klesat. Energie vstupovala do rukou, břicha a nohou. Hudba přestala být něčím, co přichází do uší. Vnímal jsem ji tělem. A tělo jí odpovídalo pohybem.

Za zavřenýma očima

Když jsem zavřel oči, objevil se jiný svět. Fraktálové, hadovité a oblé struktury pestrých barev. Neustále se proměňovaly. Otáčely se jako v kaleidoskopu, vlnily se, navíjely jedna do druhé, rozvíjely se a znovu skládaly.

Nebyly to statické obrazy. Byl to živý pohyb. A moje ruce do něj začaly samy vstupovat.

Sahal jsem do těch struktur. Ruce sledovaly jejich pohyb a obtahovaly jejich tvary, jako bych se jich mohl dotknout. Měl jsem téměř hmatový pocit jejich přítomnosti. Tehdy bych řekl, že rukama cítím jejich energii. Obraz, pohyb a hmat přestávaly být oddělenými světy.

Živá obloha

Potom jsem otevřel oči. Hvězdy byly jako živé. Mraky kolem nich vytvářely obrazce a tváře. Některé hvězdy se v nich objevovaly jako oči. Tváře se z oblohy samy vynořovaly a zase mizely.

Jeden mrak se rozpadl do jakési pravidelné mřížky. A za hvězdami jsem začal vidět jemnou pavučinovou strukturu rozprostřenou přes celé nebe. Působila podivuhodně skutečně. Jako by to byla skrytá síla, která oblohu drží pohromadě.

Anebo právě naopak. Co když to nebyla síť, ale praskliny? Praskliny v povrchu světa. Nevěděl jsem. Nezajímalo mě to. A v tu chvíli ani nebylo potřeba vědět.

Vnořil jsem se do proudu větru

Pak přišel vítr. A právě vítr se stal nejsilnějším pojítkem mezi mnou a světem. Cítil jsem ho na kůži a současně jsem viděl, jak tentýž vítr prochází korunami stromů. Zvedl jsem ruce.

Prsty jsem cítil jeho pohyb. Ruce se v něm pohybovaly a oči současně sledovaly, jak proud pokračuje dál a rozhýbává stromy. Rukama jsem hladil jejich vzdálené obrysy. Koruny vlály proti noční obloze a moje ruce kopírovaly jejich pohyb.

Vítr na kůži. Pohyb rukou. Pohyb stromů. Najednou to nebyly tři oddělené události.

Byl to jeden pohyb světa. A já jsem nebyl někde mimo něj. Byl jsem v něm.

Když tělo přestalo být hranicí

V určité chvíli se změnil i samotný pocit toho, kde vlastně jsem. Moje vědomí se jako by částečně odtělesnilo. Neznamenalo to, že bych tělo přestal cítit. Právě naopak. Kůže, ruce, břicho, nohy — všechno bylo intenzivně přítomné. Ale tělo přestalo být samozřejmým místem, uvnitř kterého jsem.

Ruce byly zvláštní. Viděl jsem je před sebou, ale chvílemi jako by byly vně těla. Byly někde mezi mým vědomím a světem. Oči zachycovaly svět a ruce do něj sahaly. Vznikl zvláštní okruh: vědomí – oči – svět – ruce – vědomí.

A kůže dělala něco podobného. Vítr se jí dotýkal, ale kůže už nepůsobila jako hranice, na které končím já a začíná okolí. Byla místem kontaktu.

Tělo jako by se z nádoby mého vědomí proměnilo v citlivou membránu vloženou do světa.

Moje smysly už nebyly jen okny, kterými se vědomí zavřené někde uvnitř dívá ven. Staly se způsobem, kterým jsem byl se světem spojen. Svět vstupoval do mého vědomí skrze oči, uši a kůži. A já jsem do něj vstupoval pohybem, rukama, dotykem a pozorností.

Pomalost bytí

A uprostřed toho všeho bylo něco téměř nehybného. Svět se pohyboval. Vítr proudil. Stromy se zmítaly. Mraky přecházely přes oblohu. Obrazce se navíjely. Hudba plynula dál. Ale můj pocit bytí byl proti tomu všemu neuvěřitelně pomalý.

Jako by se svět pohyboval kolem něčeho tichého a rozlehlého. Vítr tuto přítomnost obtékal a tím ji zároveň ohraničoval.

Bylo tam velmi málo myšlenek. Nebyl důvod něco pochopit. Nebyl důvod někam směřovat. Nebyl ani důvod ten okamžik hodnotit. Bylo jen: jsem. A kolem tohoto prostého bytí proudil nekonečně krásný svět.

Dům, který věděl, že tam jsem

V jednu chvíli jsem vstal a šel si do domu pro sklenici vody. Přechod ze zahrady dovnitř byl zvláštní. Venku proudil vítr, pohybovaly se stromy a zněla hudba. Uvnitř bylo ticho. Ale nebylo to prázdné ticho. Bylo magické.

Hudba sem doléhala zvenčí, vzdálenější a tlumenější, jako by patřila jinému prostoru, ze kterého jsem právě na chvíli vystoupil. Pohyboval jsem se domem pomalu a tiše. Obrysy květin byly tajemné. Lustr, nábytek a jednotlivé předměty kolem mě najednou získaly vlastní přítomnost. Lustr byl jako živý a zároveň spící. Nevím, jak jinak ten pocit popsat.

Vnímal jsem každou věc. A zvláštní bylo, že kontakt jako by nevedl jen ode mě k nim. Měl jsem pocit, že i ony jsou nějakým způsobem v kontaktu se mnou. Ne hrozivě. Naopak. Byl to přátelský kontakt.

Pohyboval jsem se mezi nimi zvědavě a potichu. Všechno bylo nové, trochu tajemné, ale zároveň podivuhodně bezpečné. Možná jsem byl neviditelný.

Ale svět v domě věděl, že tam jsem.

Nemusel jsem nic dělat, aby si mě všiml. Prostě jsem tam byl — mezi věcmi, které byly stejně přítomné jako já. Na stěně visel barevný obraz. Barvy a tvary se proměňovaly. Obraz podivně ožil a přestal být plochou zavěšenou na zdi. Jako by se otevíral do vlastního prostoru. Stál jsem před ním a díval se. Bez potřeby mu rozumět.

Celý dům byl najednou plný jednotlivých přítomností. Květina. Lustr. Obraz. Sklenice. Ticho. A mezi nimi jsem se pohyboval já — tiše, zvědavě, skoro neviditelně. Venku stále hrála hudba.

Kde bylo moje já?

Když jsem později přemýšlel o pojmu „rozpuštění ega“, nebyl jsem si jistý, jestli odpovídá tomu, co jsem zažil. Neměl jsem pocit, že moje ego nějak dramaticky mizí. Ono tam prostě nebylo příliš potřeba.

Nebyl tam někdo, kdo by neustále komentoval: Já poslouchám hudbu. Já se dívám na hvězdy. Já prožívám něco výjimečného. Byla hudba. Byla obloha. Byl vítr. Bylo tělo. Byly věci. Byla krása. A byla přítomnost.

Možná se neztratilo moje já. Možná jen na chvíli přestalo být středem všeho, co se děje.

Patřím do tohoto světa

Až zpětně mi dochází, co bylo možná nejhlubší vrstvou celého zážitku. Ne fraktály. Ne živé hvězdy. Ani extáze z krásy. Byl to velmi prostý pocit: patřím do tohoto světa.

Pro mě je to překvapivě silná zkušenost. Velkou část života znám jiný druh pocitu — pocit nepatření mezi lidi. Stát trochu stranou lidských skupin. Pozorovat je. Přizpůsobovat se. Hledat svoje místo. Někdy ho najít a jindy znovu cítit, že jsem trochu jinde.

Té noci otázka, zda někam patřím, vůbec nevznikala. Patřil jsem tam samozřejmě. Ne proto, že mě někdo přijal. Ne proto, že jsem splnil nějaké podmínky. Ne proto, že jsem se dokázal přizpůsobit. Prostě proto, že jsem byl součástí toho, co se dělo.

Vítr procházel po mé kůži a stejný vítr pohyboval stromy. Oči zachycovaly svět a ruce do něj vstupovaly. Hudba procházela sluchem a pokračovala v břiše, nohách a pohybu rukou. Moje vědomí nebylo uzavřené někde uvnitř hlavy. Bylo se světem spojeno prostřednictvím smyslů.

Ne jen vědět, že existuji. Ale cítit svoje vědomí v kontaktu se světem.

Jiný druh patření

Patření mezi lidi je vztahové. Záleží na druhých. Na přijetí, podobnosti, naladění, na schopnosti najít svoje místo mezi ostatními. Ale té noci jsem zakusil ještě jinou vrstvu patření: patření ke světu samotnému.

Nemusím být nikým vybrán, abych cítil vítr. Nemusím nikam zapadnout, aby moje oči viděly hvězdy. Nemusím se nikomu podobat, aby moje kůže cítila pohyb vzduchu. Nemusím být nikým přijat, aby mnou prošla hudba. Moje smysly mě vážou ke světu už samotným tím, že jsem živý.

To není náhrada za lidskou blízkost. Pocit, že patřím do světa, neruší potřebu patřit také k lidem. Ale je pod ní ještě něco. Jakási hlubší půda.

Mohu stát na okraji lidské skupiny — a přesto nestojím na okraji existence. Jsem uvnitř ní.

Živost

Možná právě proto ve mně ten zážitek tak silně rezonuje s otázkou živosti. Živost pro mě najednou není jen energie, aktivita nebo intenzita emocí. Je to také propustnost mezi vědomím a světem.

Svět vstupuje dovnitř skrze oči, uši, kůži a dotek. A já do něj vstupuji pohybem, pozorností a dotykem. Není to jednosměrné. Je to vztah. Té noci byl tento vztah otevřený do krajnosti.

Vnořil jsem se rukama do proudu větru. Díval jsem se na pohyb stromů a cítil tentýž pohyb na své kůži. Hudba mě vtahovala melodií a energií a její rytmus byl pulsem vnějšího srdce. A moje vlastní vědomí bylo uprostřed toho všeho zvláštně pomalé a klidné.

Byl jsem živý uvnitř živého světa.

Tolik krásy

A pak je tu krása. Nevím, jestli jsem někdy předtím prožil tolik krásy během několika hodin. Ne tolik krásných věcí. Tolik krásy. To je rozdíl.

Krása nebyla vlastností oblohy, hudby, stromů nebo barev. Byla způsobem, jakým ke mně svět přicházel. A přicházel ze všech stran. Očima. Ušima. Kůží. Rukama. Celým tělem.

Bylo jí tolik, že ji tělo chvílemi prožívalo orgasmicky. Jako by už nestačilo říct: tohle je nádherné. Muselo se do ní zapojit celé tělo.

Co nevím

Nevím, co přesně se té noci odehrávalo v mém mozku. Nevím, proč právě moje zkušenost získala tuto podobu. Nevím, co znamenala pavučinová struktura za hvězdami. Nevím, co přesně jsem prožíval, když jsem cítil energii fraktálových struktur. Nevím, proč věci v domě působily živě a proč jsem měl tak přesvědčivý pocit, že svět v domě ví, že tam jsem.

Nechci ze subjektivního zážitku dělat tvrzení o objektivní povaze světa. To, že jsem cítil, že svět v domě o mně ví, neznamená, že tvrdím, že lustr nebo květina mají vědomí. Ale stejně tak nechci zkušenost zpětně ochudit tím, že ji převedu pouze na slovo „halucinace“.

Protože pro mě není nejzajímavější otázkou, co tam objektivně bylo. Mnohem zajímavější je: jaké bylo být tam? A co skutečnost, že moje vědomí dokáže svět takto prožít, vypovídá o rozsahu lidské zkušenosti?

Nevím ani, co z toho zůstane. Je příliš brzy dělat z několika dní příběh o trvalé proměně. Ale zkušenost, že taková možnost mého vědomí existuje, už se nestane nezkušeností. Vím, jaké to bylo.

Na několik hodin jsem nebyl člověkem stojícím před světem a pozorujícím jeho krásu. Byl jsem jeho součástí. Moje vědomí se ho dotýkalo skrze moje smysly a svět se skrze ně dotýkal mě.

Vnořil jsem se do proudu větru rukama. A možná právě tam jsem na okamžik zakusil něco, co jsem mezi lidmi tolikrát hledal: patřím sem. Ne někam. Sem. Do tohoto světa. A jsem v něm živý.