Dar a břemeno nevědomosti

Citlivost, o které jsem nevěděl

Jedním z největších paradoxů mého života je, že jsem většinu z něj nevěděl, jak citlivý vlastně jsem. Ne že bych svou citlivost nežil. Žil jsem ji celý život. Jen jsem nevěděl, co žiji.

Nevěděl jsem, že existuje něco jako sensory processing sensitivity. Nevěděl jsem, že některé vlastnosti, které jsem u sebe vnímal jako podivnost, slabost, přecitlivělost nebo osobní problém, mohou souviset s určitým nastavením nervového systému. Nevěděl jsem ani, jakou roli v mém prožívání může hrát giftedness – nadání, intenzita, schopnost hlubokého zpracování a potřeba hledat struktury a souvislosti.

Neměl jsem pro sebe mapu. A tak jsem si vytvořil vlastní vysvětlení.

Dnes už vidím, že moje citlivost nikdy nebyla dokonale schovaná. To ani nešlo. Byla příliš hlubokou součástí způsobu, jakým jsem vnímal svět. Prosakovala ven celý život. V intenzitě, s jakou jsem se dokázal zamilovat. V bolesti odmítnutí. V poezii, kterou jsem psal jako mladý muž. V potřebě krásy a ve způsobu, jakým vnímám výtvarno, prostor, světlo a obraz. V nekonečném přemýšlení. Ve schopnosti vidět struktury, systémy a souvislosti. V potřebě samoty. V intenzitě touhy. V citlivosti k atmosféře mezi lidmi. V existenciálních otázkách, které pro mě nikdy nebyly jen intelektuální hrou.

A nejspíš také v mnoha schopnostech, díky nimž jsem dokázal být úspěšný. Citlivost tedy nebyla jen zdrojem mé zranitelnosti. Byla také zdrojem mé síly. Jen jsem dlouho netušil, že obojí vyrůstá ze stejného místa.

Jeden zdroj, dva směry

Postupně jsem se naučil, které části sebe mohou bezpečně ven a které je lepší kontrolovat. Ty, které mi pomáhaly obstát ve světě, jsem rozvíjel. Analytickou schopnost. Výkon. Vytrvalost. Soustředění. Samostatnost. Vnímání komplexity. Schopnost učit se a vytvářet nové věci. Kontrolu nad sebou samým.

Z nich jsem postupně vytvořil velmi funkční způsob existence. Výkonové self. Kamennou tvář. Schopnost regulovat vlastní projevy podle lidí kolem sebe. Naučil jsem se být silný. A byl jsem v tom docela dobrý. Vybudoval jsem si úspěšný život. Objevil jsem v sobě mnoho talentů, rozvinul řadu dovedností, dokázal nést odpovědnost, riskovat, rozhodovat a uspět.

Jiné větve téhož stromu jsem ale ořezával. Zranitelnost. Spontánnost. Touhu. Potřebu blízkosti. Hravost. Nespoutanost. Právo být někdy směšný, intenzivní, dojatý, erotický, dětský nebo bezbranný. Právo někoho potřebovat. Právo chtít. Právo být viděn takový, jaký skutečně jsem.

Citlivost jsem nepotlačil. Spíš jsem se ji naučil selektivně pouštět do života. Tam, kde se dala přetavit ve schopnost, měla dveře otevřené. Tam, kde znamenala zranitelnost, jsem je přivíral.

Tichý introvert, který mlčel víc, než chtěl

Dlouho jsem se také považoval za tichého introverta. A do určité míry to byla pravda. Potřeboval jsem samotu. Potřeboval jsem čas na zpracování. Často mi vyhovovalo být pozorovatelem. Jenže dnes vidím, že za mým tichem nebyla vždy jen introverze. Někdy jsem mlčel více, než jsem chtěl.

Měl jsem myšlenku. Měl jsem otázku. Měl jsem chuť něco říct. Měl jsem někdy i touhu vstoupit do kontaktu. Ale něco mezi myšlenkou a hlasem se stáhlo. Tělo ztuhlo. Nervový systém zabrzdil. Slova zůstala uvnitř.

A zvenčí to mohlo vypadat jednoduše: tichý, uzavřený, rezervovaný člověk. Jenže uvnitř to někdy vůbec tiché nebylo. Běželo tam mnohem víc, než bylo vidět. Pozorování. Myšlenky. Asociace. Emoce. Otázky. Touha po kontaktu. A zároveň brzda.

Ne vždy jsem tedy mlčel proto, že jsem neměl co říct. Někdy jsem mlčel proto, že moje tělo nedovolilo tomu, co bylo uvnitř, projít ven dostatečně rychle a svobodně. To je pro mě dnes důležité rozlišení. Protože když si člověk dlouho říká „jsem prostě introvert“, může přehlédnout, že část jeho ticha není preference. Je to inhibice. Regulace. Naučené stažení. Nervový systém, který vyhodnotí viditelnost jako riziko dříve, než vědomá mysl stihne rozhodnout.

A tak jsem někdy působil klidně právě ve chvílích, kdy jsem uvnitř cítil největší intenzitu. Kamenná tvář nebyla vždy projevem klidu. Někdy byla jeho opakem. Byla způsobem, jak intenzitu udržet uvnitř. A možná právě proto dnes tolik řeším otázku hlasu, viditelnosti a spontánnosti. Nejde jen o to začít víc mluvit. Jde o to, aby tělo postupně zjistilo, že může pustit hlas ven.

Celý život jsem hledal jiné vysvětlení

Přitom jsem vždycky věděl, že se ve mně něco děje. Jen jsem tomu v různých obdobích dával různá jména. V mládí jsem předpokládal, že bolest, osamělost, intenzita a existenciální nejistota prostě patří k dospívání. Že z toho vyrostu. Nevyrostl jsem.

Později jsem svůj vnitřní zápas chápal jako problém úzkosti a nízkého sebevědomí. Ani to nebylo špatné vysvětlení. Byla tam úzkost. Bylo tam nízké sebevědomí. Byla tam zranění. Byly tam obrany a adaptace. Jenže někdy ještě před čtyřicítkou začalo něco dalšího. Dnes tomu říkám krize středního věku. Jenže moje krize středního věku nebyla krátká bouřka kolem padesátých narozenin. Trvala více než deset let.

Krize, která přišla brzy a odmítala odejít

Nevím, jestli existuje přesný okamžik, kdy začala. Spíš jako by se někdy před čtyřicítkou objevila první trhlina. Zvenčí přitom nemuselo být nic zásadně špatně. Život fungoval. Práce fungovala. Rodina fungovala. Já fungoval. Jenže právě slovo fungoval je možná podstatné. Protože někde uvnitř postupně přestávalo stačit.

To, co mě do té doby neslo – výkon, kompetence, budování, odpovědnost, schopnost obstát –, začínalo ztrácet svou samozřejmou sílu. Ne najednou. Pomalu. Rok za rokem. Nebyla to exploze. Byla to eroze.

Něco ve mně začalo klást otázku, kterou nebylo možné umlčet dalším úspěchem: A tohle je všechno?

Ještě jsem nevěděl, kdo se ptá. Nevěděl jsem, že se možná hlásí právě ty části mě, kterým jsem během první poloviny života dával méně prostoru. Potřeba živosti. Spontánnosti. Blízkosti. Touhy. Těla. Hravosti. Svobody. Autenticity. Smyslu. A především potřeba přestat se před sebou samotným neustále regulovat.

Dlouhé mezidobí

Možná právě proto moje krize trvala tak dlouho. Starý způsob života ještě pořád fungoval příliš dobře na to, aby se jednoduše rozpadl. Ale už nestačil k tomu, abych v něm byl opravdu doma. To je zvláštní místo. Člověk není dost nešťastný, aby všechno opustil. A zároveň už není dost spokojený, aby mohl jednoduše pokračovat.

Tak jsem žil dlouhé mezidobí. Ještě ve starém světě. Ale už ne úplně v něm. A bez představy, kde je ten nový. Možná jsem si někdy myslel, že potřebuji další projekt. Další výzvu. Další cestu. Další změnu. Další způsob, jak znovu nastartovat život. Jenže otázka se vracela. Protože problém nebyl v tom, že bych měl málo života kolem sebe. Něco důležitého nežilo dostatečně ve mně.

Krize jako přechod

Dnes ale svou krizi středního věku nechci chápat jen jako desetiletí nespokojenosti nebo erozi něčeho, co předtím fungovalo. Možná právě ona byla příležitostí. Příležitostí odvážit se vstoupit do druhé poloviny života. Nebylo potřeba změnit jednu věc. Bylo potřeba mnohem víc. Začít opouštět způsob existence, který mě během první poloviny života chránil a zároveň mi umožnil uspět.

První polovinu života jsem se do značné míry učil obstát. Vybudovat si kompetenci. Samostatnost. Kontrolu. Bezpečí. Místo ve světě. Naučit se zacházet se svou intenzitou tak, aby mě neohrožovala. Proměnit část své citlivosti ve schopnosti. A jiné její části držet dostatečně pod kontrolou.

To všechno mě někam doneslo. Jenže někdy před čtyřicítkou se začala ozývat jiná otázka. Ne: Dokážu ve světě obstát? Ale: Dokážu v něm být opravdu živý? A na tu už moje staré strategie nestačily. Výkon nedokázal odpovědět na touhu. Kompetence nedokázala nahradit blízkost. Kontrola nedokázala vytvořit spontánnost. Samostatnost nedokázala odstranit potřebu být viděn. Bezpečí nedokázalo nahradit svobodu. A mlčení nedokázalo nahradit hlas.

Možná tedy moje krize nebyla poruchou mezi dvěma obdobími normálního života. Možná ona sama byla přechodem. Dlouhým územím mezi dvěma způsoby existence. Starý svět už mě nedokázal úplně nést. Nový ještě neexistoval. A já stál dlouho někde mezi nimi.

Krize se nakonec změnila v temnou noc

Nakonec už nestačilo ani toto mezidobí. Krize se prohloubila v něco, co dnes nazývám temnou nocí duše. A právě tam se začaly vracet věci mnohem starší než moje krize středního věku. Bolest. Osamělost. Stud. Touha. Strach z odmítnutí. Potřeba být milován. Potřeba být viděn. Otázka, jestli mohu být sám sebou a přesto patřit k druhým.

Jako by mě druhá polovina života nepustila dál, dokud se nevrátím pro části sebe, které jsem cestou nechal za sebou. Nebyla to přitom moje první temná noc. Tu první jsem znal už z mládí. Tehdy se existenciální otázky dostaly až nebezpečně blízko hranici mezi pokračováním života a jeho ukončením.

Pak jsem se naučil žít. A především jsem se naučil fungovat. Vybudoval jsem struktury, které mě držely. Práci. Kompetenci. Výkon. Rodinu. Odpovědnost. Kontrolu. Svět, ve kterém jsem měl své místo. Ty struktury nebyly falešné. Byly skutečné. A byly důležité. Jenže o mnoho let později už nestačily. Jako by se kruh uzavřel.

V jednapadesáti jsem dostal jinou mapu

Teprve velmi pozdě jsem začal skládat jednotlivé části dohromady. SPS. Giftedness. Vývojová zkušenost. Obrany. Falešné self. Vztahová vazba. Úzkost. Stud. Touha. Tělo. Individuace. Najednou přestávaly být jednotlivými problémy. Začal se přede mnou objevovat jeden životní příběh. Můj.

Neznamená to, že SPS nebo giftedness vysvětlují všechno. Nevysvětlují. Ale dávají mi další vrstvu mapy, která mi celý život chyběla. Najednou se mohu dívat zpět a poznávat tentýž spodní proud na místech, která jsem považoval za nesouvisející. V talentu i úzkosti. Ve výkonu i zahlcení. V poezii i analýze. V touze po blízkosti i potřebě stáhnout se. V hlubokém zaujetí světem i v potřebě chránit se před jeho intenzitou. V lásce i ve strachu z ní. V tichu i v touze mluvit.

Neobjevil jsem v jednapadesáti nějakého nového člověka. Začal jsem jinak rozumět člověku, kterým jsem byl celou dobu.

Lítost nad asymetrií života

S tímto poznáním nepřišla jen úleva. Přišla také lítost. Protože když člověk v jednapadesáti letech začne jinak rozumět tomu, co se v něm odehrávalo celý život, nevyhnutelně se objeví otázka: Co kdybych to věděl dřív?

Co kdybych se ve dvaceti tolik nestyděl za svou intenzitu? Co kdybych svou touhu nepovažoval za něco, co musím kontrolovat? Co kdybych se méně bál být viděn? Co kdybych nemusel tolik energie věnovat regulaci sebe sama? Co kdybych mohl častěji promluvit ve chvíli, kdy jsem promluvit chtěl? Koho bych oslovil? Co bych řekl? Koho bych miloval? Kam bych jel? Co bych vytvořil? Kolikrát bych tančil, místo abych stál opodál? Kolikrát bych řekl ano? Kolikrát bych se prostě nechal strhnout životem?

Nejde o to, že bych svůj život neprožil. Prožil. A v mnoha ohledech velmi intenzivně. Spíš začínám vidět jeho zvláštní asymetrii. Některé části sebe jsem rozvinul téměř do krajnosti. Jiné jsem nechával hladovět. Měl jsem hodně kompetence. Méně spontánnosti. Hodně kontroly. Méně odevzdání. Hodně výkonu. Méně bezúčelné radosti. Hodně schopnosti stát sám. Méně odvahy někoho potřebovat.

Možná jsem mohl zažít více pocitu živosti. A některé možnosti už se nikdy nevrátí. Nechci tuto skutečnost překrývat větou, že všechno bylo přesně tak, jak mělo být. Nevím, jestli bylo. Něco jsem možná opravdu ztratil. A mám právo nad tím cítit lítost.

Dar téže cesty

Existuje ale i druhá pravda. Kdybych žil jinak, nebyl bych dnes člověkem, kterým jsem. Má rozpolcenost mě zavedla do míst, kam se člověk dobrovolně příliš často nevydává. Poznal jsem úzkost. Osamělost. Stud. Touhu po spojení i strach z něj. Pocit vlastní podivnosti. Hlad po lásce. Maskování. Výkon. Kontrolu. Ticho. Odpojení od sebe sama. A nakonec také pomalé rozmrazování.

Někdy si pro tuto cestu půjčuji obraz šamana. Ne proto, že bych se za šamana považoval. Spíš proto, že šaman v mytologickém obrazu není člověk, který temnotu studoval z knih. Je to někdo, kdo do ní sestoupil, něco tam ztratil, něco poznal a vrátil se trochu jiný.

V tomto smyslu pro mě byla nevědomost o vlastní citlivosti nejen břemenem. Byla také zvláštním darem. Musel jsem projít dlouhou cestu bez mapy. Poznat vlastní temná místa zevnitř. Vytvořit si obrany. Vybudovat z nich způsob existence. A nakonec dojít do okamžiku, kdy už je nepotřebuji úplně stejným způsobem jako dřív.

Nechci svou první polovinu života odmítnout

Bylo by snadné vytvořit si teď nový příběh. První polovina života byla falešná. Druhá bude autentická. Maska proti pravému já. Výkon proti živosti. Rozum proti tělu. Kontrola proti svobodě. Ticho proti hlasu. Jenže tak jednoduché to není.

Výkonové self nebylo jen vězení. Kamenná tvář nebyla jen lež. Sebekontrola nebyla jen potlačení. A ticho nebylo vždy jen zbabělost nebo neschopnost. Kdysi to byly inteligentní odpovědi na svět, ve kterém jsem ještě neuměl existovat jinak. Daly mi schopnost obstát. Daly mi kompetenci. Daly mi samostatnost. Daly mi možnost vytvořit si bezpečí. A také mi umožnily objevit a rozvinout skutečné části sebe.

Nechci proto první polovinu života zahodit. Nechci se stát opakem člověka, kterým jsem byl. Chci ho rozšířit.

To, co se vrací, nikdy nezmizelo

Dnes mám někdy pocit, že se ze mě vynořují dávno ztracené části. Ale ony nikdy nezmizely. Celý život prosakovaly ven. V básních. V obrazech. V lásce. V touze. V bolesti. V práci. V hledání. V dobrodružství. V potřebě pochopit svět. A někdy i v krátkých okamžicích, kdy se hlas přece jen dostal ven. Jen jsem nevěděl, odkud to všechno přichází. A především jsem netušil jejich vnitřní sílu.

Teď jako by dostávaly více prostoru. Touha. Erotika. Hravost. Spontánnost. Pohyb. Zvědavost. Citlivost na krásu. Potřeba blízkosti. Odvaha ukázat se. A hlas. Touha být viděn nejen jako člověk, který všechno zvládá, ale jako člověk, který cítí, chce, pochybuje, raduje se a někdy potřebuje druhé.

Nevracím tedy do svého života něco, co v něm nikdy nebylo. Spíš přestávám držet pod kontrolou sílu, která se podílela na téměř všem, čím jsem kdy byl.

Odvážit se vstoupit do druhé poloviny života

Možná je nakonec zvláštní mluvit o mojí krizi jako o něčem, co mi vzalo více než deset let. Možná mi těch deset let také něco dávalo. Čas, během kterého přestával být starý způsob života samozřejmý. Čas, během kterého jsem mohl pomalu zjistit, že další úspěch nebude odpovědí. Čas, během kterého jsem se mohl přiblížit otázkám, před nimiž jsem celý život uhýbal. A nakonec příležitost odvážit se překročit hranici mezi první a druhou polovinou života.

Do té druhé nechci vstoupit jako někdo nový. Chci do ní vstoupit celější. Vzít s sebou sílu, kterou jsem získal. A vrátit se pro zranitelnost, kterou jsem schovával. Vzít si kompetenci. A přidat hravost. Vzít si samostatnost. A připustit potřebu druhých. Vzít si rozum. A více poslouchat tělo. Vzít si schopnost kontroly. A naučit se také pouštět. Vzít si ticho, když si ho skutečně volím. A hlas, když chci mluvit. Vzít si všechno, co jsem vytvořil. A přestat tím dokazovat, že mám právo existovat.

Možná proto dnes necítím jen lítost nad tím, co jsem neprožil. Cítím také zvědavost. Nevím, jak bude vypadat člověk, který už nemusí tolik energie spotřebovávat na vlastní regulaci. Nevím, co udělá s touhou, když ji nebude považovat za nebezpečnou. Nevím, jak bude milovat, když se nebude tolik bát být viděn. Nevím, co vytvoří, když výkon nebude muset sloužit jako obrana. Nevím, co řekne, když jeho tělo nebude pokaždé zatahovat ruční brzdu dřív, než dostane hlas šanci. Nevím, kolik hravosti, pohybu, erotiky, krásy, dobrodružství a obyčejné radosti ještě může být v životě, který zbývá. A možná to ani vědět nemám.

Protože právě to je rozdíl. První polovinu života jsem se snažil zvládnout. Do druhé se potřebuji odvážit vstoupit. Ne bez strachu. Ne bez lítosti. Ne bez minulosti. A především ne proti člověku, kterým jsem byl. Ale s mnohem větší částí sebe sama.

První polovinu života jsem se učil, jak ve světě obstát. Krize mě donutila ptát se, jestli mi to stačí. A druhá polovina života je příležitostí zjistit, jaké to je ve světě nejen obstát, ale skutečně žít — a mít hlas, když chci mluvit.