Kam se poděla moje citlivost?

Poslední rok a půl jsem měl pocit, jako bych pomalu rozmotával klubko, jehož první konec jsem našel až po padesátce. Dlouho jsem si myslel, že jsem prostě introvert. Že jsem člověk, který je rád sám, který se necítí dobře mezi lidmi, který se bojí mluvit před skupinou a který se jen obtížně seznamuje nebo navazuje hlubší přátelství. Bral jsem to jako součást své osobnosti. Něco, s čím se člověk narodí a co se už příliš nemění.

Jenže čím více jsem pracoval sám na sobě, tím více se tento obraz začal rozpadat.

Nejdřív nenápadně. Pak už tak rychle, že jsem tomu sám přestával rozumět.

Najednou jsem zjišťoval, že mám chuť mluvit s lidmi. Že mě těší být mezi nimi. Že dokážu spontánně vtipkovat. Že mě baví seznamovat se. Že dokonce mizí zvláštní stažení v břiše, které mě provázelo téměř celý život, kdykoliv jsem měl ukázat něco opravdu osobního.

Začal jsem si proto klást otázku, která mě od té doby nepřestává fascinovat.

Co když jsem nebyl introvert? Co když jsem byl citlivý člověk, který se naučil schovat svou citlivost?

Když se dnes ohlížím zpět, vlastně nikde nevidím člověka bez citlivosti.

Ve třiadvaceti letech jsem psal básně.

Ve stejném období jsem modeloval sochy.

Později jsem začal fotografovat. Nejprve sochy, potom krajinu, světlo, detaily, struktury, obyčejná místa, která se v určitém okamžiku proměnila v něco výjimečného. Posledních patnáct let jsem s fotoaparátem hledal okamžiky, které se nedají vysvětlit, ale dají se hluboce prožít.

Stejně zvláštní vztah jsem měl vždycky ke svému tělu.

Lezení pro mě nikdy nebylo jen sportem. Bylo rozhovorem. Každý pohyb, každý dotek skály, každá změna rovnováhy mě přiváděla do stavu, ve kterém jsem přestával přemýšlet o tom, jak působím na ostatní, a začínal jsem být prostě přítomný.

A podobně jsem postupně objevoval i svět doteku, sexuality a tělesného prožívání. Čím více jsem dovoloval svému tělu cítit, tím více jsem měl pocit, že objevuji něco dávno známého. Jako bych se neučil nové schopnosti, ale vracel se k něčemu, co ve mně bylo odjakživa.

To všechno mi začalo připadat zvláštní.

Jak může být člověk současně tak uzavřený vůči lidem a přitom tak citlivý vůči světu?

A právě tehdy mi došlo, že možná pokládám špatnou otázku.

Možná není důležité ptát se, proč jsem byl uzavřený.

Kam se poděla moje citlivost?

Čím více jsem četl Elaine Aron, Donalda Winnicotta, Judith Herman, Petea Walkera nebo Stephena Porgese, tím více jsem měl pocit, že každý z nich popisuje jinou část téže skládačky. Jeden mluví o vrozené citlivosti, druhý o falešném self, další o chronickém studu nebo o nervovém systému, který se učí přežívat. A mezi jejich myšlenkami se mi začaly objevovat mosty.

Začal jsem přemýšlet, jestli se citlivost vůbec dá ztratit.

Dnes si myslím, že ne.

Myslím si, že se může schovat.

Může změnit směr.

Může přestat proudit tam, kde je nebezpečno, a začít proudit tam, kde jí nic nehrozí.

Když jsem byl malý, pravděpodobně jsem se velmi rychle naučil číst, které části mé osobnosti jsou vítané a které vyvolávají rozpaky. Nemyslím si, že by mi někdo přímo říkal: „Nesmíš být citlivý.“ Tak jednoduché to většinou nebývá. Spíš jsem znovu a znovu zachycoval drobné signály — pohledy, úsměvy, poznámky, mlčení —, ze kterých jsem si skládal jediný závěr.

Takový, jaký jsem, jsem moc.

A protože dítě nemůže změnit svět kolem sebe, začne měnit samo sebe.

Nejdřív po troškách.

Přestane říkat všechno, co cítí.

Přestane ukazovat, jak moc ho něco dojímá.

Začne více pozorovat než mluvit.

Více přemýšlet než jednat.

Více odhadovat druhé než naslouchat sobě.

Dnes si myslím, že právě tady někde začalo vznikat moje falešné self.

Ne jako lež.

Ne jako přetvářka.

Ale jako mimořádně inteligentní strategie přežití.

Touha po hlubokém spojení

Jenže byla tu ještě jedna oblast, která mě bolela možná nejvíce.

Touha po hlubokém lidském spojení.

Touha milovat.

Touha být milován.

Touha dávat druhým to nejlepší ze sebe.

Touha přijímat jejich blízkost.

Touha mít přátele, před kterými nemusím nic skrývat.

Dlouho jsem si myslel, že se bojím žen. Nebo že jsem samotář. Dnes si tím nejsem jistý.

Čím více rozumím svému životu, tím více mám pocit, že jsem se nebál lidí.

Bál jsem se studu.

Studu z toho, že někdo uvidí, jak moc po spojení s druhými toužím.

Protože ve chvíli, kdy člověk druhému řekne: „Mám tě rád.“, „Chybíš mi.“, „Jsi pro mě důležitý.“ nebo „Toužím být s tebou blízko.“, odkládá všechny obrany.

A pokud se někde hluboko usadilo přesvědčení, že člověk je příliš citlivý, příliš intenzivní nebo prostě „moc“, pak se i obyčejné odmítnutí může změnit v potvrzení mnohem staršího příběhu.

Takový, jaký jsem, nejsem hodný lásky ani přijetí.

Dnes si myslím, že právě tady vznikala moje osamělost.

Ne proto, že bych kolem sebe neměl lidi.

Ale proto, že ta část mě, která nejvíce toužila po skutečném setkání, zůstávala schovaná.

Neříkal jsem lidem, jak moc si jich vážím.

Neříkal jsem jim, že mi chybí.

Neukazoval jsem, jak moc stojím o přátelství.

Neukazoval jsem, jak hluboce dokážu milovat.

Ne proto, že bych to necítil.

Právě naopak.

Cítil jsem toho možná až příliš.

A právě proto jsem se to naučil skrývat.

Citlivost, která se přestěhovala

Možná právě tehdy se moje citlivost přestěhovala.

Začala žít v básních.

Ve fotografiích.

Ve sochách.

Ve světle dopadajícím na krajinu.

V tichu lesa.

Ve skále pod prsty.

V těle.

V doteku.

V okamžicích, kdy jsem nemusel mít strach, že mě někdo odmítne právě pro to, jak hluboce prožívám svět.

Dnes se na svou tvorbu dívám úplně jinak než dřív.

Nevidím jednotlivé záliby.

Vidím stopy jedné a téže citlivosti, která si po desetiletí hledala místa, kde směla existovat.

Návrat domů

A možná právě proto dnes nemám pocit, že se učím být někým novým.

Mám pocit, že přestávám organizovat svůj život kolem studu.

Stud ještě nezmizel.

Pořád se občas ozve.

Ale už mu nemusím automaticky uvěřit.

A pokaždé, když se odvážím říct někomu, že ho mám rád, že si ho vážím, že mi chyběl nebo že je pro mě důležitý, mám pocit, jako by se malý kousek mé citlivosti vracel domů.

Nevím, jestli moje úvaha platí obecně.

Nevím, jestli opravdu existuje cesta, po které se někteří vysoce citliví muži přes chronický stud dopracují k falešnému self a komplexnímu traumatu, zatímco jejich citlivost mezitím rozkvete v umění, estetice, těle nebo hlubokém přemýšlení.

Vím jen, že tak dnes rozumím vlastnímu životu.

A jestli je to pravda, pak uzdravení neznamená stát se jiným člověkem.

Znamená dovolit citlivosti, která se tolik let schovávala v básních, fotografiích, horách, těle a samotě, aby se konečně mohla vrátit tam, kam od začátku patřila.

Mezi lidi.