Nejsem až takový introvert. Jen jsem se k sobě nemohl dostat.
O rozdílu mezi povahou a stavem nervového systému — a o tom, co se stane, když brzdy začnou povolovat.
Dlouho jsem si myslel, že jsem introvert.
A zčásti je to pravda.
Mám rád ticho.
Potřebuji samotu.
Rád přemýšlím, čtu a trávím čas ve svém vnitřním světě.
Jenže čím jsem starší, tím více pochybuji, že to vysvětluje celý můj příběh.
Protože když se ohlédnu zpět, nevidím člověka, který by netoužil po lidech.
Nevidím člověka, který by netoužil po blízkosti.
Nevidím člověka, který by netoužil po dobrodružství, tvořivosti, flirtu, odvaze nebo živosti.
Vidím něco jiného.
Vidím člověka, který se k těmto částem sebe často nedokázal dostat.
Chtěl jsem. Jen to nešlo.
Dlouho jsem si své obtíže vysvětloval charakterem.
Jsem uzavřený. Jsem introvert. Jsem opatrný. Jsem takový.
Jenže některé zkušenosti do tohoto příběhu nezapadaly.
Chtěl jsem něco říct. A najednou bylo prázdno.
Chtěl jsem projevit zájem. A něco mě zastavilo.
Chtěl jsem být spontánní. A tělo ztuhlo.
Chtěl jsem se ukázat. A mysl se zahalila do mlhy.
Nešlo o nedostatek touhy. Touha tam byla. Jen k ní nebyl přístup.
Když tělo vyhodnotí život jako riziko
Dnes si myslím, že jsem velkou část života nerozuměl vlastnímu nervovému systému.
Myslel jsem si, že problém je ve mně.
Že nejsem dost odvážný. Dost společenský. Dost mužný. Dost sebejistý.
Jenže existuje i jiné vysvětlení.
Někdy člověka neomezují jeho schopnosti. Omezuje ho stav jeho nervového systému.
Pokud se tělo naučí spojovat viditelnost s nebezpečím, začne chránit.
Pokud se naučí spojovat odmítnutí s ohrožením, začne brzdit.
Pokud se naučí spojovat stud s bolestí, začne se mu vyhýbat.
Nejde o vědomé rozhodnutí. Tělo prostě udělá to, co považuje za bezpečné.
Život za mlhou
Zvenku to nemusí být vůbec vidět.
Člověk pracuje. Má rodinu. Přátele. Koníčky. Funguje.
Jenže uvnitř může mít pocit, že mezi ním a životem stojí nějaké sklo. Nějaká mlha.
Jakoby se ke světu dostával přes filtr. Ne úplně. Ne naplno. Ne spontánně.
Může sledovat ostatní, jak flirtují, tvoří, riskují, mluví, smějí se nebo se ukazují.
A současně cítit, že něco podobného chce také.
Jen se k tomu nedokáže dostat ve chvíli, kdy na tom záleží.
Ne schovaný. Zamrzlý.
Dnes si nemyslím, že jsem se celý život schovával.
To slovo naznačuje volbu. Jako bych věděl, co chci udělat, a rozhodl se to neudělat.
Moje zkušenost byla jiná.
Často jsem chtěl. Jen to nešlo.
Ne proto, že bych si to zakázal. Ale protože se něco ve mně stáhlo.
Tělo. Hlas. Myšlenky. Spontánnost.
Jako by nervový systém zatáhl za ruční brzdu dříve, než jsem si vůbec uvědomil proč.
Co se stane, když brzda povolí
Poslední roky nezažívám něco, co bych nazval proměnou osobnosti.
Nemám pocit, že bych se stal někým jiným.
Spíše mám pocit, že některé brzdy začínají povolovat.
A s nimi se objevují věci, které mě samotného překvapují.
Více energie. Více zvědavosti. Více hravosti. Více odvahy. Více kontaktu s lidmi. Více chuti tvořit.
Ne jako výsledek sebezdokonalování.
Spíše jako důsledek toho, že už není potřeba tolik energie na přežívání.
Neobjevil jsem nové já
Někdy se říká, že člověk pod vrstvami obrany objeví své pravé já.
Možná. Má zkušenost je ale skromnější.
Nemám pocit, že bych našel nějakou tajnou verzi sebe sama.
Spíše mám pocit, že se postupně obnovuje přístup k částem života, které byly dlouho mimo dosah.
Ne proto, že by nebyly moje. Ale protože k nim vedla cesta přes příliš mnoho studu, strachu nebo bolesti.
Možná nejde o introverzi
Stále si myslím, že jsem introvert.
Jen už si nemyslím, že tím lze vysvětlit všechno.
Možná jsem část života považoval za svůj charakter něco, co bylo ve skutečnosti stavem.
Možná jsem si myslel, že jsem uzavřený člověk.
A přitom jsem byl často člověkem, který se snažil žít skrze mlhu.
Člověkem, který se chtěl přiblížit druhým. Chtěl tvořit. Chtěl milovat. Chtěl být viděn.
Jen se k tomu nedokázal vždy dostat.
A možná právě v tom spočívá jedna z největších úlev druhé poloviny života. Ne že se stanu někým jiným. Ale že se stále častěji dostanu k člověku, kterým jsem byl celou dobu.