Hloubka přítomnosti: od nepatření k existenci

Když mi bylo třiadvacet, napsal jsem tuto báseň:

Cinkot kroků

Cinkot kroků / Cinkot klarinetu / Cinkot větru / Cinkot úplně třeštícího blázna s rolničkami na zápěstí. // Zrna zvuku / Zrna vody / Zrna jara // Cesta slunce / Žlutého slunce cesta do soumraku. // Zrna ticha / Světlušky / Tanec ticha od soumraku do úsvitu. / Melodie světla od úsvitu do soumraku. // Zrna času / Řeka nebe nesmírného / Zvony / Dunění osudu / Zvonky / Osudné rozmary // Úsměvy pro nikoho / Pukliny v ledu / Vrásky na čele / Vrásky po úsměvu / Prsty a doteky / Hledání ve tmě / Hledání bez úsměvu / Pukliny noci / Zářivé jizvy v oponě noci. / Vyrostla květina z pukliny zanícené.

Když ji dnes po téměř třiceti letech čtu, překvapuje mě, jak málo je v ní mě samotného. Není tam skoro žádné „já“.

Je tam zvuk, voda, vítr, světlo, ticho, čas, nebe. Smysly se mezi sebou podivně přelévají. Ticho může tančit. Světlo má melodii. Zvuk se rozpadá na zrna.

A vzpomínám si, že právě takové chvíle byly krásné. Byl jsem tehdy hodně sám se sebou a velmi vnímavý. Nevěděl jsem nic o vysoké citlivosti, nervovém systému a jen málo o změněných stavech vědomí. Jen jsem někdy dokázal být zvláštně hluboko mimo dění běžného lidského světa.

Jako by osobní příběh na chvíli ustoupil a zůstalo vnímání. Byla v tom jakási vzdálenost od vlastní bolesti. Ne její popření. Spíš její přesah. Na okamžik jsem nebyl jen mladý muž uvězněný ve svém příběhu. Byl tu mnohem větší svět.

Jenže hloubka není totéž co štěstí

Byla tu i druhá strana. O několik let později jsem si do deníku zapisoval: „Už nemám ani sny.“ „Tvorba není možná, protože jsem prázdný.“ „Radosti jdou mimo mne.“

Dnes mi na těch větách připadá nejděsivější právě jejich prázdnota. Ne výkřik bolesti, ale postupné mizení schopnosti představit si něco, k čemu by stálo za to jít.

Téma sebevraždy se v mých tehdejších denících objevovalo přímo. Nepsal jsem si plán, jak zemřít. Pokoušel jsem se ale pochopit, proč se člověk může dostat až k prahu možnosti ukončení své vlastní existence.

Je seznámení se zákonitostmi sebevraždy prevencí před sebevraždou? Může znalost spouštěcích mechanismů připouštět východnost a bezvýchodnost smyčky?

Když tu větu čtu dnes, neslyším v ní fascinaci smrtí. Slyším člověka, který se snaží pochopit vlastní bolest dřív, než ho pohltí.

Bylo to pro mě typické. Rozebrat problém. Najít mechanismus. Vytvořit model. Jako bych věřil, že když své utrpení dostatečně přesně popíšu, dokážu z něj najít cestu ven. Jenže pod tím vším bylo něco, co žádný model neuměl jednoduše opravit.

Psal jsem: „Všem lhostejný, zbytečný – nebo lépe přebytečný.“ A: „Člověk, pro kterého nezbylo místo.“

Když ty věty čtu dnes, vidím mezi nimi a svou poezií zvláštní napětí. Tentýž člověk, který dokázal slyšet cinkot větru a představovat si řeku nesmírného nebe, mohl o několik let později přestat cítit radost a přemýšlet o mechanismu, kterým se člověk přibližuje sebevraždě.

Možná jsem tehdy znal něco, čemu dnes říkám hloubka prožitku, ale ještě jsem neuměl tuto hloubku bezpečně obývat. Vnímavost sama o sobě člověka nezachrání. Dokáže otevřít cestu ke kráse, úžasu a transcendenci. Ale také znamená, že se nás svět může dotýkat velmi hluboko.

Bolest a krása tehdy nebyly dva oddělené světy. Někdy jako by krása vyrůstala přímo z bolesti.

„To je už jiný svět“

O mnoho let později jsem uslyšel větu o patření ještě jednou. Tentokrát ji neříkal mladý člověk, který nevěděl, zda má ve světě svoje místo. Říkala ji moje umírající máma.

Viděl jsem ji naposledy několik dní před její smrtí. Umírala na rakovinu. Venku bylo léto. Řekla mi přibližně:

Venku je hezky. Lidé jsou u vody a koupají se. Ale to je už jiný svět. Tam já už nepatřím. Já už patřím jinam.

Ta věta ve mně zůstala. Venku pokračoval svět živých. Bylo teplo. Lidé šli k vodě. Slunce hřálo jejich těla. Obyčejný letní den. A několik kilometrů od nich ležel člověk, pro kterého se tento samozřejmý svět stával světem, do kterého už nepatří.

Najednou jsem v té větě cítil něco velmi prostého a zároveň téměř nesnesitelného: život je ohraničený. Jednou přijde okamžik, kdy svět zůstane a my z něj odejdeme. Voda bude dál studená. Vítr bude dál pohybovat stromy. Lidé se budou koupat. A my už u toho nebudeme.

Možná právě proto může umírající člověk zahlédnout něco, co my živí snadno přehlížíme. Ne nějaké velké tajemství smrti. Spíš esenci života. To, co je pro nás kulisou, protože toho máme zdánlivě nekonečně mnoho, může na jeho hranici znovu získat neuvěřitelnou intenzitu.

Nebylo to stejné nepatření, jaké jsem znal ve svých pětadvaceti. Já tehdy cítil, že pro mě ve světě není místo, přestože jsem měl celý život před sebou. Máma věděla, že její místo ve světě živých právě končí. Jedno bylo nepatření z bolesti. Druhé nepatření z konečnosti.

A právě mezi nimi se pro mě dnes otevírá otázka, co vlastně znamená patřit k životu, dokud jsem živý.

O rok později

O rok později, v jednapadesáti, jsem poprvé prožil psilocybinovou zkušenost. Byla teplá srpnová noc. Hvězdy. Perseidy. Mraky. Hudba. Stromy. A vítr.

Nevím, nakolik byla zkušenost s umíráním mé mámy někde v pozadí toho, co jsem té noci prožíval. Během samotného zážitku jsem na ni nemyslel. Ale když ty dvě zkušenosti stavím vedle sebe dnes, těžko přehlédnu jejich zvláštní protiklad.

Máma: „To je už jiný svět. Tam já už nepatřím.“ A o rok později moje tělo a vědomí: Patřím do tohoto světa.

Hudbu jsem nevnímal jen ušima. Vstupovala do rukou, břicha a nohou. Za zavřenýma očima se pohybovaly barevné struktury a moje ruce spontánně sledovaly jejich tvary. Krása přestala být vlastností věcí. Stala se událostí v těle.

Bylo jí tolik, že někdy přicházely mimovolné stahy břicha, třes brady a zalykání a vlny tělesného vzrušení přecházející do orgasmických stavů. Orgasmy krásy.

A potom přišel vítr. Cítil jsem ho na kůži a zároveň jsem viděl, jak tentýž vítr prochází korunami stromů. Pohyboval jsem rukama v jeho proudu a kopíroval pohyb vzdálených větví. Vítr na kůži. Pohyb rukou. Pohyb stromů. Na chvíli to přestaly být tři různé události. Byl to jeden pohyb světa. A já jsem byl uvnitř něj.

Když se rozpouští hranice těla

Možná nejpodivnější nebylo to, co jsem viděl. Byla to změna vztahu mezi mým vědomím, tělem a světem. Tělo nezmizelo. Naopak jsem ho cítil mimořádně intenzivně. Ale přestalo působit jako nádoba, uvnitř které je uzavřeno moje vědomí.

Kůže byla spíš místem setkání. Oči nebyly jen okna, kterými se někdo uvnitř dívá ven. Svět jimi vstupoval dovnitř. Ruce současně sahaly ven. Hudba procházela sluchem do těla a tělo na ni odpovídalo pohybem. Vědomí – oči – svět – ruce – vědomí.

Najednou jsem svoje smysly neprožíval jako hranici mezi sebou a světem. Byly mým napojením na svět. A uprostřed všeho pohybu bylo něco překvapivě klidného. Já. Nebo možná ani ne „já“. Prosté: jsem. Nebyl důvod něco pochopit. Nebyl důvod někam směřovat. Stačilo být.

Tři podoby patření

Když tyto okamžiky položím vedle sebe, slyším v nich tři různé věty. Ve dvaceti pěti: „Člověk, pro kterého nezbylo místo.“ O mnoho let později od umírající mámy: „Tam já už nepatřím.“ A potom: „Patřím do tohoto světa.“

Znějí podobně, ale každá znamená něco úplně jiného. První je výpovědí člověka, který je živý, ale ztratil pocit, že má právo být součástí světa. Druhá je výpovědí člověka, který svůj život dokončuje. A třetí je zkušeností člověka, který na několik hodin pocítil svoji příslušnost k živému světu téměř fyzicky.

Možná právě konečnost dává tomuto patření jeho skutečnou cenu. Protože nebudu patřit do tohoto světa navždy. Jednou bude opravdu existovat letní den, ve kterém se budou lidé koupat, bude foukat vítr a svítit slunce — a já už u toho nebudu.

Ale dnes jsem. Dnes může vítr dopadat na moji kůži. Dnes moje oči zachycují světlo. Dnes může hudba projít sluchem až do těla. Dnes mohu položit ruku na druhého člověka. Dnes mohu být zasažen krásou.

Možná právě vědomí konečnosti neumenšuje živost. Možná ji zaostřuje.

Možná jsem to znal už tehdy

A proto se dnes vracím k básni, kterou jsem napsal ve třiadvaceti. Možná ten mladý muž něco z toho už znal. Ne psilocybinový stav. Ne rozpuštění hranic těla. Ale určitý způsob bytí. Schopnost na chvíli ustoupit ze svého příběhu a nechat svět, aby byl obrovský.

Cinkot větru. Zrna vody. Tanec ticha. Melodie světla. Řeka nebe nesmírného. Možná právě proto pro mě tehdy byly tyto chvíle tak krásné. Dokázal jsem v nich transcendovat vlastní bolest. Jenže bolest se vracela. A tehdy jsem možná potřeboval puklinu, aby z ní mohla vyrůst květina.

Co když nemusím trpět, abych mohl prožívat hluboce? Co když hloubka není vlastností bolesti? Co když je především vlastností kontaktu?

Hloubka přítomnosti

Možná jsem dlouho zaměňoval hloubku s intenzitou. A intenzitu s bolestí. Dnes ji začínám chápat jinak. Hloubka může být schopnost nechat se světem skutečně zasáhnout.

Vnímat hudbu nejen jako zvuk. Vítr nejen jako pohyb vzduchu. Tělo nejen jako schránku. Krásu nejen jako vlastnost věcí. A přítomnost nejen jako okamžik mezi minulostí a budoucností. Přítomnost může být místem kontaktu mezi vědomím a světem.

Pak živost není jen energie, aktivita nebo radost. Je to propustnost. Svět přichází ke mně očima, ušima a kůží. Já do něj vstupuji pohybem, pozorností a dotykem. A mezi tím vzniká něco, čemu možná celý život různými způsoby říkám život.

Ve třiadvaceti jsem někdy dokázal bolest překročit a spatřit za ní nesmírnost. Ve dvaceti pěti jsem se dostal do místa, kde jsem měl pocit, že pro mě ve světě nezbylo místo. O mnoho let později jsem stál vedle člověka, kterého jsem miloval, když cítil, že ze světa živých odchází. A v jednapadesáti jsem na několik hodin zakusil téměř absolutní příslušnost k němu.

Nemusel jsem hledat svoje místo. Byl jsem místem, kde se svět dotýkal vědomí. A vědomí se skrze tělo dotýkalo světa.

Možná právě toto je pro mě nejhlubší význam slova napojení. Ne zmizet. Ne rozpustit se v něčem větším. Ale být natolik přítomný, že hranice mezi „jsem tady já“ a „tam venku je svět“ přestane být zdí a stane se místem setkání.

A možná je pod lidským patřením ještě jedno, elementárnější patření. Mohu někdy stát na okraji lidské skupiny. Mohu se někdy cítit nepochopený. Mohu být sám. Ale dokud jsem živý, nejsem vně existence. Jsem uvnitř ní. A právě ono dokud dnes slyším mnohem silněji.

Vítr se dotýká mé kůže. Moje oči zachycují světlo. Hudba rozechvívá tělo. Dýchám. Vnímám. Jsem.

Jednou přijde den, kdy svět bude pokračovat beze mě. Ale dnes jsem ještě na této straně. Patřím sem. Ne někam. Sem. Do tohoto světa. A jsem v něm živý.