Jak jsem se přiblížil místu, odkud už není vidět budoucnost

Když mi bylo něco mezi dvaadvaceti a šestadvaceti lety, psal jsem si deníky. Nedávno jsem je po mnoha letech znovu otevřel.

Nečekal jsem, že mě zasáhnou.

Ne proto, že bych si nepamatoval bolest. Tu jsem si pamatoval. Překvapilo mě něco jiného. Jak systematicky jsem tehdy ztrácel schopnost představit si jinou budoucnost.

Nikdy jsem si nepsal plán, jak zemřít. Ale velmi intenzivně jsem přemýšlel o tom, proč člověk dojde až na práh sebevraždy.

Našel jsem tam například tuto otázku:

„Je seznámení se zákonitostmi sebevraždy prevencí před sebevraždou? Může znalost spouštěcích mechanismů připouštět východnost a bezvýchodnost smyčky?“

Dnes tu otázku čtu úplně jinak než tehdy. Není to otázka člověka fascinovaného smrtí. Je to otázka člověka, který zoufale hledá způsob, jak zastavit vlastní utrpení.

Rozum, který se snažil opravit něco jiného

Už tehdy jsem dělal to, co dělám vlastně celý život. Pokoušel jsem se bolest pochopit. Rozebrat ji na části. Najít model. Najít mechanismus. Věřil jsem, že když dostatečně dobře porozumím tomu, co se děje, najdu z toho cestu ven.

Dnes vím, že rozum tehdy nebyl můj nepřítel. Jen se snažil opravit něco, co nebylo rozbité v logice.

Bylo to rozbité mnohem hlouběji. Ve vztazích. V těle. V pocitu bezpečí. Ve studu. V přesvědčení, že jsem člověk, pro kterého na světě nezbylo místo.

Ne bolest, ale prázdnota

Když dnes čtu ty zápisky, překvapuje mě, že v nich vlastně není tolik bolesti, jak bych čekal. Je v nich něco horšího. Prázdnota.

„Už nemám ani sny.“ — „Tvorba není možná, protože jsem prázdný.“ — „Radosti jdou mimo mne.“

Lidé si často představují, že člověk blízký sebevraždě prožívá obrovské emoce. Jenže někdy je to přesně naopak. Emoce pomalu mizí. Člověk necítí ani radost, ani zvědavost, ani očekávání. Přestává si umět představit budoucnost, která by stála za to žít. Ne proto, že by chtěl zemřít. Ale protože už nedokáže uvěřit, že existuje něco jiného než současný stav.

Vina říká něco jiného než stud

V denících mě zarazilo ještě něco. Nepíšu tam: Udělal jsem chybu. Píšu tam:

„Všem lhostejný, zbytečný – nebo lépe přebytečný.“ — „Člověk, pro kterého nezbylo místo.“

To už není vina. To je stud. Vina říká: Udělal jsi něco špatně. Stud říká: Ty sám jsi špatně.

A když člověk tomuto hlasu uvěří dostatečně dlouho, začne se mu zdát logické, že na světě vlastně není místo, které by mu patřilo.

Dnes si myslím, že právě to je jedno z největších nebezpečí nezpracované vysoké citlivosti. Ne samotná citlivost. Ale stud, který se na ni začne postupně lepit.

Skála jako první forma regulace

Zaujala mě také jedna zdánlivě nenápadná věta.

„Nejlepším druhem zapomnění by bylo asi lezení.“

Tehdy jsem netušil proč. Dnes už to chápu. Lezení nebylo útěkem od života. Bylo jedním z mála okamžiků, kdy můj nervový systém přestal bojovat sám se sebou. Na skále neexistovalo hodnocení. Jen tělo. Dech. Pohyb. Přítomnost. Možná to byla jedna z prvních forem regulace, které jsem si tehdy intuitivně našel.

Když se blízkost dotkne něčeho velmi malého

V jednom zápisu vzpomínám na dívku, se kterou jsem jednou ležel vedle sebe na posteli. Otočila se ke mně s plyšovou hračkou. A já jsem si napsal:

„Připadal jsem si jako malinký klouček u maminky.“

Nevzmohl jsem se k ničemu – ani ke slovu touhy ani k doteku. Dlouhá léta jsem tomu nerozuměl do hloubky. Dnes už ano. Nešlo hlavně o sexualitu. Šlo o bezpečí. Ve chvíli, kdy se objevila blízkost, neprobudila se ve mně erotika. Probudila se malá část mě, která nikdy nezažila dost bezpečného přijetí.

A téměř okamžitě po ní přišel stud.

Obyčejnost, která se stala základem

Pak se v denících objeví žena, která se později stala mou manželkou. Není tam žádné filmové rozuzlení. Žádné velké prozření. Objeví se práce. Každodennost. První měsíce zaměstnání. Pocit, že dospělost znamená ráno vstát a jít do práce.

Tehdy jsem měl pocit, že tím definitivně pohřbívám svou tvořivost. Ironií života je, že právě tato obyčejná etapa se později stala základem všeho dalšího.

Práce mě naučila disciplíně. Disciplína vedla ke kariéře. Kariéra mi dala finanční svobodu. Finanční svoboda mi po letech dala čas zastavit se.

A teprve tehdy jsem se mohl vrátit k otázkám, před kterými jsem kdysi utekl. K poezii, sochám, výtvarnému umění, fotografování… a kráse. K citlivosti. K sobě.

Deník prostě končí

Na konci deník prostě končí. Ne velkým závěrem. Ne vítězstvím. Prostě přestanu psát.

A dnes si říkám, že je to možná symbolické. Ne proto, že by můj příběh skončil. Ale protože začal život, který už nepotřeboval být každý den zapisován.

Když dnes ty zápisky čtu, nečtu je jako důkaz své tehdejší slabosti. Čtu je jako připomínku toho, kam až může dojít citlivý člověk, který zůstane se svou bolestí příliš dlouho sám.

Myslím, že právě to je důležité odlišit. Nebyla to vysoká citlivost, která mě přivedla na práh beznaděje. Byla to vysoká citlivost, která se vyvíjela v prostředí, kde jsem se postupně naučil stydět za to, kým jsem. To není totéž.

A je to dobrá zpráva. Protože pokud člověka do beznaděje nepřivedla samotná jeho povaha, ale způsob, jakým se naučil vztahovat sám k sobě, pak existuje i cesta zpátky.

Nevede jedním velkým prozřením. Obvykle začíná mnohem prostěji. Tím, že někde poprvé vznikne vztah, ve kterém člověk nemusí být se svou bolestí sám.

Když dnes čtu své deníky, nejsou pro mě připomínkou smrti. Jsou pro mě připomínkou toho, že i z místa, odkud už není vidět budoucnost, může vést cesta zpátky. Já jsem tehdy netušil, že existuje. Dnes vím, že existuje.

Myslím, že mnoho lidí se někdy v životě přiblíží místu, odkud už není vidět budoucnost. Ne každý tomu říká sebevražedné myšlenky. Někdo tomu říká vyhoření. Jiný beznaděj. Další prázdnota. Ale všechny tyto zkušenosti mají něco společného – člověk přestane věřit, že existuje cesta dál.

Poznámka na závěr

Tento text popisuje období mého života před více než pětadvaceti lety. Nepíšu ho proto, abych utrpení romantizoval nebo z něj dělal součást své identity. Píšu ho proto, že věřím, že mnoho citlivých mužů může podobné pocity někdy zažít – a často o nich nikdy s nikým nemluví.

Pokud při čtení poznáváte sami sebe a nejde jen o vzpomínku, ale o vaši současnost, nezůstávejte na to sami. Svěřit se blízkému člověku, psychoterapeutovi nebo jiné odborné pomoci není známkou selhání. Naopak. Někdy je to ten nejodvážnější krok, který může člověk udělat.

Já dnes vím něco, co tehdejší třiadvacetiletý já vědět nemohl: že i z místa, odkud není vidět budoucnost, může vést cesta zpátky. A někdy stačí, aby na jejím začátku stál jeden člověk, který s vámi chvíli vydrží.