Jak vznikají obrany

Dlouho jsem si myslel, že obrany jsou něco špatného. Že jsou překážkou autenticity. Že je potřeba je odstranit. Dnes si tím nejsem jistý.

Když jsem po více než pětadvaceti letech otevřel své staré deníky, uvědomil jsem si něco, co jsem tehdy neviděl. V těch zápiscích ještě skoro žádné obrany nejsou. Je tam jen citlivý mladý muž, který věří, že je s ním něco zásadně špatně.

Píše o prázdnotě. O studu. O tom, že je přebytečný. O tom, že pro něj na světě nezbylo místo. Nemá za čím se schovat. Nemá kariéru. Nemá úspěchy. Nemá status. Nemá žádnou identitu, která by jeho existenci ospravedlnila. Je jen sám se sebou. A právě proto je ta bolest tak nesnesitelná.

Obrany nevznikají z touhy být někdo jiný

Dnes si myslím, že obrany nevznikají proto, že by člověk nechtěl být sám sebou. Vznikají tehdy, když má pocit, že jako sám sebou nemá právo existovat. Pak se objeví jednoduchá rovnice.

Když nejsem dost… musím se stát někým, kdo dost bude.

Začne se budovat výkon. Kompetence. Spolehlivost. Chytrost. Úspěch. Kontrola. Schopnost zvládnout všechno vlastními silami. Navenek to často vypadá jako růst. Uvnitř je to ale především strategie přežití.

Ne proto, že by člověk toužil být nejlepší. Ale proto, že se bojí být znovu tím bezmocným klukem, který měl pocit, že pro něj na světě nezbylo místo.

Moje obrany mě zachránily

Když se dnes ohlížím za svou kariérou, necítím vůči ní odpor. Naopak. Jsem jí vděčný. Moje obrany mě nezničily. Zachránily mě. Daly mi strukturu. Daly mi disciplínu. Dal jsem díky nim dohromady život, rodinu, práci i finanční svobodu.

Jenže měly svou cenu. Nechránily jen mou bolest. Schovaly i mou citlivost. Moji tvořivost. Moje tělo. Moji touhu. Moji lásku. Moji hravost. Moji spontánnost. A možná i část mé schopnosti opravdu žít.

Dospělost neznamená zbavit se obran

Dnes už proto nechci své obrany bourat. Bylo by to stejné, jako zlobit se na starý most, že mě kdysi převedl přes rozvodněnou řeku. Bez něj bych se možná na druhý břeh nikdy nedostal.

Jen na něm nechci zůstat stát celý život. Možná dospělost nespočívá v tom, že obrany zmizí. Možná spočívá v tom, že jim poděkujeme za to, že nás kdysi chránily, a postupně se učíme žít i bez toho, aby určovaly, kdo jsme.

Největší změna

Dnes už nepotřebuji být výjimečný, abych měl právo existovat. To je možná ta největší změna. Ne že bych přišel o své schopnosti. Ale že už nejsou důvodem, proč si myslím, že smím být na tomto světě.