Když jsem poprvé opravdu tančil

Ráno jsem si pustil písničky z Frozen: Let It Go, Show Yourself, Into the Unknown, Do You Want to Build a Snowman? a I See the Light. A řekl jsem si, že nemusím čekat na první lekci volného tance. Že můžu prostě zkusit tančit sám, jen tak.

Začal jsem svlečený donaha, jen v růžové čepici. Ta pro mě byla symbolem drobného odporu proti konvenčnímu pojetí mužství. Zavřel jsem oči. Měl jsem pocit, že když nebudu nic vidět, bude pro mě snazší přestat se na sebe dívat očima druhých. Že pozornost můžu obrátit dovnitř.

A opravdu se něco stalo.

Nejdřív se začalo probouzet tělo. Vnímal jsem pohyby prstů a rukou, nechával nohy běhat, kam se jim chtělo, vlnil jsem tělem, občas jsem se sám sebe dotkl. Bylo to příjemné. Pohyb se postupně napojoval na hudbu a na emoce, které ve mně písničky vyvolávaly. Něco, co jsem obvykle prožíval především uvnitř, jako by najednou mohlo pokračovat dál do svalů, dechu, rukou a celého těla.

Jako by mezi emocí a pohybem na chvíli přestala stát kontrolující mysl.

Když jsem cítil, že už jsem se svým tělem více spojený, otevřel jsem oči. Potřeboval jsem velký prostor, abych se mohl volně pohybovat místností. A najednou už mi otevřené oči nevadily. Jako by jejich zavření na začátku nebylo ani tak útěkem před okolním světem jako dočasným vypnutím pohledu druhých, který jsem si za dlouhá léta zabudoval do sebe.

Na konci jsem byl udýchaný, příjemně unavený a lehce euforicky šťastný. Především jsem ale byl překvapený. Celý život jsem si totiž myslel, že tanec není pro mě.

Pohyb, který měl vždycky účel

V tanečních jsem se naučil kroky. Dokázal jsem držet rytmus. Ale bylo to strojové a mechanické. Hudba byla kulisou a tělo mechanismem, který měl ve správnou chvíli provést správný pohyb.

Tentokrát to bylo obráceně. Pohyb nevycházel z instrukce, ale ze mě. Vynořoval se z těla a z toho, co už dávno znalo: ze sportu, doteků, objetí, sexu, lezení, možná i z dávných pohybových zkušeností, na které jsem skoro zapomněl.

A tehdy mi došlo něco zvláštního. Já jsem přece pohyb miloval celý život.

Lezení prožívám trochu jako tanec po skále. Nejde mi jen o dosažení vrcholu nebo překonání obtížnosti. Miluji krásu pohybu, hledání řešení rébusu, který přede mě skála postavila, okamžik, kdy tělo přestane jednotlivé kroky vykonávat a začne cestou plynout.

Podobně prožívám sex. Ne jako výkon ani jako soubor technik, ale jako tanec jemných pohybů na „hudbu“ druhého těla. Změna tlaku, rytmu, dechu nebo napětí se stává součástí společné choreografie.

Znám to i z wingfoilingu, z okamžiku, kdy se prkno zvedne nad hladinu a tělo propojuje vítr, wing, foil a vlny. Znám to z lyžování, z přehranění lyží, reboundu a plynulého vjezdu do dalšího oblouku.

Celý život jsem tedy pohyb miloval. Jen měl téměř vždy nějaké ospravedlnění. Někam mě dopravil. Vyřešil lezecký problém. Propojil mě s druhým tělem. Udržel mě nad vodou. Provedl mě obloukem.

Byl to pohyb, který měl účel. Možná právě v tom byl rozdíl.

Když se tělo začne stydět

Pak se mi vybavila jedna dávná vzpomínka. Bylo mi asi šestnáct a hrál jsem s kamarády streetball. Byli o něco lepší než já. Po jednom mém dvojtaktu jeden dobrý kamarád poznamenal:

„Ty hraješ basket jako baleťák.“

Tehdy mě to ranilo. Ne proto, že bych věděl něco o baletu, jen jsem měl o něm nějakou představu. Ale protože jsem tušil, co tím možná myslí. Nebyla to pochvala koordinace ani elegance pohybu, byla to kamarádská rada, jak se zlepšit v basketu, jak zvýšit efektivitu mého pohybu pro daný účel. Ale na pozadí mi to znělo jako zpochybnění mého mužství.

Baleťák. Příliš jemný. Příliš ladný. Možná zženštilý. Možná homosexuální. Pro citlivého heterosexuálního šestnáctiletého kluka v poměrně homofobním prostředí devadesátých let to nebyla neutrální charakteristika pohybu. A tak jsem si z toho odnesl další kousíček studu.

Dnes mě napadá, že stud se možná neusazuje jen v příběhu, který o sobě vyprávíme. Může se propsat i do těla.

Dítě se pohybuje a zároveň vnímá, jak je jeho pohyb přijímán. Jestli může být hlasité, jemné, divoké, ladné, teatrální, smyslné, neohrabané nebo směšné. Postupně zjišťuje, které podoby jeho těla okolí vítá a které vyvolávají úšklebek, rozpaky nebo odmítnutí. A citlivé dítě může tyto signály zachytit velmi přesně.

Nemusí pak přijít žádné vědomé rozhodnutí: Takto už se pohybovat nebudu. Stačí, že se do spontánního pohybu začne přimíchávat pozorovatel. Jak vypadám? Není to směšné? Není to zženštilé? Co by si o mně někdo pomyslel? Dělám to správně?

A ve chvíli, kdy se tělo začne pozorovat, přestává být úplně svobodné.

Stud neříká pouze: Udělal jsem něco špatně. Mnohem hlouběji může říkat: Něco špatně je na způsobu, jakým existuji před druhými.

A jestli se člověk začne stydět za některé projevy svého těla, může se jeho psychická obrana postupně stát i obranou tělesnou. Pohyb se zmenší. Gesto se kontroluje. Hlas se hlídá. Pánev ztuhne. Ruce už nelétají prostorem úplně spontánně. Člověk se naučí své tělo používat, ale méně je nechává být.

Nevím, nakolik přesně se něco takového stalo mně. Nechci a ani nemůžu z jedné poznámky na basketu vyrábět příčinu něčeho, co se vytvářelo celé dětství a dospívání. Ta vzpomínka mi připadá důležitá spíš jako malý obraz něčeho většího.

Protože tělo jsem rozhodně neztratil. Sportoval jsem. Lezl. Lyžoval. Jezdil na kole. Jezdil na wingfoilu. Běhal. Hrál volejbal. Dělal gymnastiku. Naučil jsem se své tělo velmi dobře používat. Možná jsem však dlouho dovoloval tělu především pohyb, který měl důvod.

Výkon byl bezpečný. Technika byla bezpečná. Sport byl bezpečný. Tam se pohyb dal vysvětlit. Mohl být správný nebo špatný, účinný nebo neúčinný. Měl pravidla a cíl.

Ale co pohyb, který nic neřeší? Co pohyb, který pouze vyjadřuje radost, smutek, touhu, něhu, sílu nebo krásu? Co když se muž začne vlnit jen proto, že jeho tělo právě takto cítí hudbu? Tam už se není za co schovat.

Tělo bez prostředníka

Možná právě proto pro mě bylo tak důležité nejprve zavřít oči. Na chvíli jsem odstranil publikum. Ne skutečné — v místnosti nikdo nebyl — ale to vnitřní. A když zmizel pozorovatel, tělo se začalo hýbat.

Ne dokonale. Ne profesionálně. Ne podle nějakého tanečního stylu. Bylo v tom něco okoukaného z taiči, čchikungu, moderního tance a baletu, něco naučeného z lezení, sexu, dalších sportů a obyčejného dětského pobíhání po místnosti. Ale bylo to moje.

A najednou mě napadlo, jestli jsem se celý život nemýlil, když jsem si říkal, že tanec není pro mě. Možná jsem nebyl člověk bez vztahu k tanci. Možná jsem byl člověk, jehož pohyb potřeboval příliš dlouho bezpečný účel.

Vybavila se mi i další dávná stopa. Ve škole jsem závodil v gymnastice. Vždycky jsem to chápal jako akrobacii, jako naučené cviky na hrazdě. Nikdy mě nenapadlo spojovat tuto zkušenost s tím, co jsem prožil dnes ráno. Možná se ale i to počítá. Možná jsem celý život sbíral stopy, které ukazovaly podobným směrem, a jen jsem je neuměl spojit.

A možná je pro mě tanec zajímavý právě tím, že v něm poprvé nemusí stát mezi emocí a tělem jazyk. To je pro člověka, který velkou část života přemýšlí, analyzuje, pojmenovává a snaží se věcem porozumět, docela radikální zkušenost.

Obvykle něco cítím. Pak se snažím pochopit, co cítím. Najít pro to slova. Zařadit to. Vysvětlit si to. Rozhodnout, co s tím udělám. Tentokrát hudba a text vyvolaly emoci a emoce se proměnila v pohyb.

Bez překladu.

Možná právě toto znamená postupně povolovat tělesnou stránku studu: ne přesvědčovat sám sebe, že se nemám za co stydět, ale vytvářet zkušenost, při níž tělo zjistí, že se může projevit a nic strašného se nestane.

Že ruka může udělat velké gesto. Že pánev se může zavlnit. Že mužské tělo může být silné a současně jemné, přesné i expresivní, atletické i ladné. Že nemusím rozhodovat, která z těchto podob je ta správná.

A že pohyb nemusí být prostředkem k nějakému cíli. Může být sám o sobě způsobem, jak emoci prožít a nechat ji projít tělem.

Možná proto jsem po tanci cítil lehkou euforii a zvláštní klid. Něco jsem pochopil. Ale tentokrát bylo mnohem důležitější, že jsem něco nového nepochopil hlavou. Prožil jsem to tělem.

A najednou se mi po těch letech jinak vrací i to slovo „baleťák“. Tehdy označovalo něco, za co jsem se měl stydět. Přílišnou jemnost, pohyb, který nebyl dost tvrdý a mužný. Dnes mě napadá, jestli v něm nebyla ukrytá také informace o něčem, co jsem na sobě tehdy neuměl přijmout. Možná jsem se nepotřeboval naučit pohybovat méně jemně. Možná jsem potřeboval zjistit, že jemnost a ladnost mého pohybu nemusí stát proti síle, odvaze a mužství. Že mohou patřit k jednomu tělu.